Erorr přichází nejen z počítačové sféry

14. srpna 2013 v 13:32 | Bea-Mall |  Inside of diamonds
Úvodem malé hlášení.Nehlásím nic jiného, než to že i když se to nejspíš, vzhledem k počtu článků nezdá, ještě všichni žijeme.Jaké překvapení. Samotnou mě to občas až zarazí.Takové to, nopáni, po tomhle všem,já ještě pořád dejchám?! A že toho prodejchám docela hodně, řekla bych.

Většina z nás nemá čas, námět, nápad, inspiraci a nebo chuť sem něco napsat. Jsou prázdniny, tábory, rodinné dovolenké (kupříkladu já vám aktuálně píšu z Velké Británie) a tak by bylo pochopitelné, že rychlost přidávání článků se trochu omezí, oproti běžnému školnímu roku.
Jenže... když se tak podíváte na ten uplynulý školní rok, kolik jsme jich vydali? Dva. A není to tím, že by nebyl čas.

Nejspíš není správný námět. Tím to asi bude.

No,já ale námět mám. Konečně. Jsem v cizí zemi, skoro v jednom v kuse v práci na telefonu, do kterého mi neustále žvaní nějaký otrapa, zatímco vesele vyzvání druhý telefon, s dalším otrapou na drátě, který si chce povídat.. K tomu ke všemu přišlašování do administrace zlobí.
A pokaždé si vymyslí jinou systémovou chybu.

Já si tak v klídku píšu článeček, o tom, jak sedím na zadku, koukám se z okna na malebné anglické cihlové baráčky, kravičky a kopečky, s businessu chtivým seveřanem na drátě, který nechápe že když je schůzka domluvená ve dvě, v půl jedné prostě přijít nemůže.. Abych z tohohle peklíčka utekla, snažím se to alespoň tak nějak vypsat tady. Myšlenka na to, že za to mám docela pěkné peníze nějak moc nepomáhá. Anivir už si poslední tři dny blbne svoje, tak ho spokojeně ignoruju. Pracovní skype občas žblunke, spokojeně na něj odepisuju, hodiny tikají, pracovní doba ubíhá nesnesitelně pomalu, no čas se prostě vleče.
A najednou, po odkliknutí dalšího řádku, obsahu a smyslu plný článek pryč. Systém mě pro neaktivitu odhlásil.

Milý systéme, to mi teda do háje řekni, co je neaktivního na tom, psát v editoru článek?!
Vracím chroome o krok zpět. O stránku zpět. Nepomáhá to. Prohledávám rozepsané. I přes několik průběžných uložení nic. Dneska mi asi někdo nepřeje napsat článek.
Zkusím ten fígl s odhlášením a přihlášením, občas to pomůže.
Pomůže, mě to akorát vytočit do běla, že do dalšího telefonu, který je bohužel pracovní, málem křičím, na zákazníka co si vymýšlí pýčoviny. Je jedno že on za to nemůže. Je vlastně jedno, co za to může, jestli to Chroomovo: Neplatné přihlášení,nepodařené přihlášení nebo jen obyčejné "vyskakovací okénko" s nápisem Error. No a uznejte sami, taková chyba nechyba,dovede kolikrát rozčílit tak že jsou i ty nejlepší náměty zapomenuty.
A tak errory, pro jednou zase vyhrávají. Ale, válka se zákony pana Murphyho, trvá dál. Loučím se proto s vámi citátem Johnatana Swifta, a přeji vám hezký den.

Život je komedie pro toho, kdo myslí a tragédie pro toho, kdo cítí.
Jonathan Swift
 

Oddanost podezřelého X.

10. dubna 2013 v 22:50 | Bea-Mall |  Ámosi "POMLČ"!
Zdravím.
Máte se? Mějte se...dál.

Opadá energie. Rodinka...je prostě rodinka, ale, je to vlastně na pohodu. Třída je v rozpuku který vykvete do totálního chaosu, během odpoledky se chystá test z křesťanství. Proč ne dneska. Vedle mě se zuřivě probírají Fandomy, Crossovery mezi Yaoi, britskými sitcomy a populární fantasy literaturou pro mládež, jako jsou Hunger Games, Harry Potter, nebo třeba Percy Jacson, to je vlastně jedno..nakonec z toho stejně vypadne něco naprosto pekelného. Aby toho pro nás "nerdy" nebylo málo, přidáme k tomu ještě Marvelovky... Uvažuji, jestli je volná hodina, přestávka a nebo normální vyučování, ale všechno mi to v takové podivné atmosféře splývá...


Kluci přes uličku od nás hrají Minecraft na notebooku. Holky před námi si lakují nehty. V první lavici si slečna dopisující písemku, v klidu povídá s kámoškou, která si na smartfonu vyřizuje e-mailovou korespondenci.

Tak nějak se po různu řeší čtvrtletní klasifikace. Ani sama nevím jak.. tak nějak to kolem mě všechno proplouvá. Sedím v zadní části třídy, pěkně v rohu a tak nějak to všechno s náznakem odstupu zkouším pozorovat. Po chvíli se tiše vzdávám, nebaví mě to. Na lekci angličtiny, věnované dvojstránce o jídle, záživně debatujeme, jak nejlépe vysvětlit Angličanům, co jsou to "chlupaté knedlíky", "kyselo" a podobné tradiční pochoutky. Olomoucké syrečky, s elegantním anglickým popiskem: "A round, small and very smelly cheese from Olomouc" s přehledem vyhrávají, i když Kyselo znělo při popisování v angličtině taky fajnově.

Z lekce angličtiny se moje myšlenky přesouvají k ségře v Anglii a od té, se moje znuděná úvaha, přesouvá k poslední anglické knížce kterou mi dovezla. Když pominu, zábavný fakt, že kniha je od japonského autora, s japonskými reáliemi a dějem v moderním japonsku, přitom dovezená z Anglie, musí se nechat, že i když všichni tvrdí, že detektivky "jsou odpad literatury", je dobrá. Má atmosféru. Takovou svou vlastní, sychravou, vystínovanou v coloritu periferie Tokia. Je pěkně a čtivě psaná. Jazyk není příliš těžký. Postavy se nechovají absurdně. A mě vlastně ani nevadí, že už od začátku vím, kdo je vrah. Kvůli té zvláštní, jako líné, špínou šedé řece, podél jejíhož toku se děj odehrává, na mě kniha působí takovým zvláštním rozespalým dojmem. Ne však rozpačitým. Z části mi připomíná ospalou díru, nebo Jacka Rozparovače.

Možná si říkáte, sakra proč to čte? Postavy se občas chovají absurdně, že by se i hrdinovéságy Twilight pozastavili. Od začátku vím, kdo je vrah. Už jsem říkala, že ta knížka na mě působí, ospalým dojmem... Ale já jsem neřekla, že ta knížka je nudná, to rozhodně ne. Ani v nejmenším.
Rozhodně stojí za to, si ji přečíst.

Oko tornáda

16. ledna 2013 v 16:39 | Phoenix |  Inside of diamonds
Kolem mě hučí vítr. Křičím. Vichřice mi rve slova od úst. Kolem mě vzduchem hýří kusy dřeva, zvlněného plechu a dalších věcí, které neodolaly síle uragánu. Rozhlížím se, ale prakticky nic nevidím. Vítr tančící kolem mě otočky mi vhání slzy do očí. Vlastní vlasy kolem mě víří a ovíjejí se mi kolem obličeje jako chapadla. Křičela bych, mít šanci překřičet okolní hluk a hlavně kvílení a hučení větru.

A pak se najednou všechno ponoří do mrtvého ticha. To ticho se transformuje do chladu a ten se mi vpíjí do pórů kůže a mrazí mě až do morku kostí. Všechno kolem mě na okamžik ztuhne. Ztuhnu i já. Poddám se chladu a zamrznu v půlce pohybu. "Co se kurva děje?"

Obraz tornáda se rázem hroutí a mizí v dáli. Šedá a přírodním úkazem zpustošená pláň se halí do mrtvolného ticha, než se rozplývá a mísí s obrazem školní lavice a poloplné třídy. Ostatní žáci se něčemu smějí a i když nevím čemu, získávám pocit, že jejich smích není ani v nejmenším přátelský a je určen přednostně mým uším. Ke smíchu se přidávají další smyslové vjemy. Úsměvy. Jen ne ty upřímné a laskavé. Usmívají se jako masožravci nad skolenou kořistí. "Co se kurva děje?" mám chuť se ptát... Ne že bych to snad nevěděla.

Střih. Vracím se zpátky k tornádu. Vichr, všechno se točí a kolem mě to hučí. Naskakuje mi husí kůže a po zádech mi běhá mráz. Ničivý přírodní úkaz ale opět mizí zničeho nicMění se v obraz malé kanceláře s jasně svítícím monitorem počítače vycentrovaným přesně na střed pracovního stolu. Zvednu oči od zářícího monitoru když moje okolí protkne křik.S trhnutím zvednu pohled od počítače. "Co se kurva děje?" mám chuť se ptát. Nade mnou stojí jeden z nadřízených a vypadá, že si brzo uřve hlavu. Volím mnohem příjemnější scénář. Tornádo moje, kde tě mám?

Další střih. Místo pláně je kolem mě najednou můj domov. V zámku chrastí klíče. Na sporáku se syčením přetékají těstoviny. "Co se to kurva děje?" mám chuť se ptát, ale než to stačím, mojí oblíbenou hlášku, použije můj přítel a stáhne hrnec z plotny.

"Co se kurva děje?" Ptám se sama sebe. Než jsem stihla uklidit do komory ozdoby, zase napadl sníh. Znova. Znovu očekávám vánoce, přitom, kdybych se hodně snažila, z koberce bych byla schopná vytáhnout opadané jehličí pocházející z vánočního stromečku, abych sama sobě zakázala, že je to blbost. Vánoce přece před nedávnem skončily. Díkybohu. Konečně.

Bez jakékoli představy, nebo bez nějakých střihů, jsem v oku tornáda- té klidné části života, ke které za boha nevím jak jsem přišla- a kolem sebe vidím kusy trosek unášené větrem. Jsou to moje odkládané problémy. Věci které musím začít řešit. A pár pěkných loňských kostlivců lezoucích ze skříně se přidává. Netuším, kdy tornádo znovu udeří, čím vším na mě půjde a jak to přežiju. Jediné co mám, je krátký okamžik, v oku hurikánu, který mi umožní nadechnout se, zkousnout zuby a čekat co přijde, pevně rozhodnutá že to přetrpím. Přežiju. A že se tím, ať už to bude cokoli nenechám unést.
A je mi upřímně jedno co to bude.
Jestli moje vlastní hysterie...
nebo tornádo.
 


Past SIMPLE. Flashback needless

25. dubna 2012 v 22:28 | Bea-Mall |  Pe3ny-South
Zdravím a úvodem všechny prosím aby mi odpustili anglický a vlastně mírně nesmyslný nadpis článku...
Minulý čas prostý? co se vám tím snažím říct? No, jednu důležitou věc. Že ta minulost o které se hodlám bavit je U-KON-ČE-NÁ. Nikdy víc se nebude opakovat. Spálila jsem za sebou všechny mosty, víc než jen radikálně a i přes to že jsem blbá, nejsem zdaleka blbá tak kolosálně abych ty mosty, kvůli stepfordskýmu plezíru znovu postavila.

Proto že, mě stálo hodně síly, je všechny spálit. I přes to že jsem věděla že je to tak nejlepší, některé momenty odtržení se od mé vlastní minulosti, obětování se pro budoucnost, bolela. Odešla jsem rychle, s co nejtižší fanfárou. Nevracela jsem se více. Přesto že jsem se děsila. Toho co se stane zvířatům v chováči.Toho co se stane těm dětem, pro které jsem chováč udržovala i když už byl Lordie dávno out. Sobecky jsem se rozhodla je nechat za sebou a bez pomoci, než se s nimi zatěžovat.
Některé mosty bylo mnohem lehčí spálit, stačilo dvakrát kliknout myší na FakeBookový profil. Uživatel byl zablokován.Tečka.Zablokovala jsem si půlku southu. Silly odmítala hovory, ignorovala smsky a nakonec jí dost důrazně vysvětlila ať si mě vymaže z telefonu.

Naivně jsem si myslela, že na South se už nikdy více nepodívám.Tedy pokud zvládnu vlastní pomstychtivost. A kdybych jí nezvládla, na South bych zavítala v naprosto jiné roli, o pár let později. Jako vyučující. Možná s touhou vidět, jak jsou ratolesti mých drahých spolužáků stejně pohrdání hodné jako byli kdysi oni. Možná s přáním nedovolit aby se zlomek budoucí generace cítil byť jen z desetiny tak špatně jako já tehdy. Tehdy, v minulosti která byla ukončena.

K čertu! V...minulosti která byla ukončená. Až do včera. Možná, vlastně jen do pondělí.Jo, jen do pondělí.

Proto že, já se tam vrátila. Nepopírám že bylo příjemné vidět Balána. Potřást si rukou s Kašparem. Prohodit pár slov se Šunkou, přesto že doteď nevím, kolik skrytých smyslů měla. Obejmout mladou Koreňovou.
Ale... už jen tam dojet, stálo neskutečně přemáhání.
Neříkala jsi, že sem už tě nedotáhnou ani párem volů? Jakto že sem, jedeš bez kanistru benzínu? Proč tam jedeš, když oni, už tam távno nejsou? Co ty tady vůbec děláš? Snažíš si sama sobě dokázat, jakej si srab? Se na sebe podívej, jedna blbá budova tě rozklepe.Co jedna blbá budova, tebe rozklepe každičká dlaždice v tý budově.A víš kolik jich na těch třech patrech širokejch chodeb do tvaru písmene E musí bejt? Když si k nim přidáš i ty, který jsou v suterenu, půjdeš do kolen.
Neříkala jsi že sem už nikdy nebudeme muset? Ty už jsi dokázala zapomenout na to všechno
co nám tu kdy provedli? Jak se ti to povedlo? To přece nedovede nikdo.To je nemožný.
Nelži mi, lžeš tím jenom sama sobě.
Slíbila jsi, že už sem nebudeme nikdy muset vkročit.
Že už nikdy nebudeme muset vidět všechna ta místa, kde ti ublížili.Kde tím ublížili i mě.
Slíbila jsi, že už nikdy.
Co já tu vlastně dělám beze zbraně? Bez plánu?
Musím se vrátit aspoň pro tu zbraň. Nebo aspoň pro kreditku, abych měla na benzínce naproti tomu ústavu čím zaplatit. Benzín a kanistr, kterým splatím poslední dluh.
Kterým oni splatí dluh mě.
Dluh za to že mi vzali všechno. Důvěru v lidi. Radost do života . Samotu ve vlastní hlavě. Psychickou stabilitu.Čtyři roky života.
Ať shoří. Slíbila jsem že odcházím. Neslíbila jsem že se vrátím.
NATOŽ PAK, ŽE SE VRÁTÍM V MÍRU.

Nevěřila jsem že mi kdy život namíchá tak pestrý koktejl pocitů, jaký jsem popíjela když tramvaj číslo jedna vyrazila z vltavské, tak jako to bylo vždy když jsem na South odjížděla z domova.
Chvílemi jsem měla pocit že mě ty emoce utopí. Moje vlastní mysl nahazovala zpátky ta témata kterými se zaměstnávala za dlouhých cest z pekla a do pekla. Bylo mi jedno, jestli je ráno, odpoledne nebo večer. S každým fragmentem od pohledu známé krajiny za okénkem tramvaje vyskočila vzpomínka.Flashback. Na pokoření, zostuzení bolest.Křik, nadávky. Jak od nich tak od mě, to je důležité říct.
Představte si sami sebe, jak jedete necelých půl hodiny tramvají a cokoliv co kolem sebe vidíte ve vás evokuje nepříjemné vzpomínky. Chvílemi mě napadalo, jestli se mi jenom nezdálo, to všechno o ámosech a o rychlém a ostrém přeřezání všech mých vazeb k minulosti.Že to všechno byl jenom moc hezkej sen, mizející jako pára a já budu stát před Southem, zas a znova, jako kráva.Bez jediné možnosti se bránit.
Můj vlastní strach se mi smál, označoval mě za šílence a jako zhmotnělý malý rarach mi seděl na rameni a do ucha šeptal otázky. Jak se těšíš zpátky?Myslíš že tě rádi uvidí? V hlavě naskakovaly nejčastější scénáře a veškerá nežádoucí slova a části mojí mysli se zamykala na zámek a schovávala.
Veškerý můj vnitřní monolog se omezil na recitaci manter.Z daleka ne těch, klasických, nýbrž těch diamondských. Disturbed, Evanescence, Bryan Adams, Reba McEntire.. na žánru nesejde, důležitý je obsah. Nabudit, pozvednout, povzbudit. Probudit bojechtivost.

Bylo, zvláštní sebereflexivně pozorovat jak málo stačí k okamžitému zbrojení mojí hlavě. Uvnitř to hučelo jako v Mordoru, Virginie byla podělaná víc než Frodo z pohledu na Saurona, když to viděla. Nad tím ale stále zůstával supervisor. Tímto chci poděkovat Angel že mě do mého osobního pekla doprovodila v pondělí a své matce, že mě do tohoto pekla doprovodila v úterý.
Nebudu tu z toho dělat závěr Jurskýho Parku, ve kterým Indianu Jonesovi podobný týpek zastřelí tři T-rexe jednou světlicí vystřelenou z praku. Nikdo by jste mi to nevěřil a tak to rozhodně nebylo.

Ráda jsem viděla svoje bývalé učitele. Oni dokonce vypadali že rádi vidějí mě. Ale ještě raději jsem slyšela, že moje dokumentace se přesune k Ámosům. Účel splněn. To že chováč vzkvétá mě těší. Z části si přijdu vlastně zrazená tím, že nikoho z nás už "tohle naše díťátko" nepotřebuje, ale za to může hormon a infantilita. To že se z lidí, do kterých jsem pečlivě zasela diamondismus, stávají opětovně semletí systémovci, mě mrzí, ale už to není můj revír, už s tím nic nezmůžu.

S rozechvělým očekáváním, vyhlížím telefonu své zákoné zástupkyně, až se rozezvoní, hovorem s ředitelkou Ámosů. Ano, nikdo si nevymýšlel, opravdu trpím specifickou poruchou učení, ne záměrně nesabotuji výuku nepochopením rovnic, nerovnic a rozdílem mezi nimi. Těšilo mě.

Závěrem podotýkám, že tohle už je opravdu
ale opravdu naprosté ukončení Southské kapitoly
mého i diamondského žití. Děkuji za pozornost.
Sbohem a šáteček. Klidně i bez Boha.

Sayonara.Sarkastická Sayonara. Bez Goodbye.
Nejsem culíkatá Hatsune Miku.



Vítáme Jaro

17. března 2012 v 15:31 | Bea-Mall |  Inside of diamonds
Zdravím po sakra dlouhé době.
Slibovala jsem spoustu RE. REBORN,REunion,REaktivitu...sliby jsou u mě, stejně jako u politiků tak akorát chyby.Slibovat raději nebudu nic.Leda tak sama sobě.
S rostoucí výškou rtuti v teploměru se zvyšuje i...moje nárazová flustrace společně s euforickou chutí žít. Vytáhla jsem kolo,psa a bratra a málem je oba dva včera přejela. Zvesela si propadám z matematiky a ještě se u toho nechávám deptat vlastní matkou.K tomu ke všemu, ta patálie která mi celou dobu bránila psát, láska jak ze Shakespearova pera, no prostě se mi opětovně daří, znáte to.
Až z toho kola spadnu, přizabiju se a pro abscence mě vyhodí z Ámosů určitě se ozvu.Možná že se ozvu už dřív, nevím jak na vás, ale na mě to jaro najednou všude kolem, sakra působí. Když už nic jinýho, při tom "mým hnusným pelešení se se ženatým chlapem" mi nehrozí že prochladnu na kost. Já stará, chladnokrevná bestie.

Těšte se, možná máte na co. Pro zatím musí stačit pokus o jarní úpravu layoutu. Až to uvidí Angel, zabije mě. Jak říkám, máte, vlastně máme se na co těšit. Pusťme si jaro domů, né-li rovnou do duší a srdcí.
vaše Bojová Ryba...se pro zatím loučí.

Hollywood´s Hills....

3. ledna 2012 v 21:01 | Bea-Mall |  Ámosi "POMLČ"!
Dobrý večer všem. Dodatečně za všechny Diamond-People přeji všem návštěvníkům našich stránek, jen a jen to nejlepší do nového roku.

Ano, "Diamondi" vztávají z mrtvých, tušíte nejspíš správně.
Stále žijeme, gratulovat nám nemusíte. Troufám si býti dnes, poslem dobrých zpráv.Žijeme, nepropadáme, fungujeme a ani jsme se zatím nerozpadli.To že aktuálně nemá nikdo znás tolik kofeinu v krvi aby si našel čas na to vám napsat pár řádek, přičtěte klidně zvyšování daně z přidané hodnoty u potravin. Proto že když zdraží kafe, zdraží se nám naše životy. No a my naše existence prodražíme těm dalším. Myslím tím to, že naše drahé, milované (další ironická přídavná jména si vymyslíte sami, že?Mrkající) bude zas o něco víc mrzet že nás ...štvali.

Ale dost nenávistné noty, učí mě přeci znovu věřit, důvěrovat a býťi hodnou...Hah..Smějící se

Poslední dny jsou pro mě ztělesněním splněných snů. Přežila jsem vánoce a nevyvraždila jsem si rodinu.Roney začíná poslouchat na základní povely.S Angel jsme se docela slušně rozepsaly, v učení se mi začíná dařit- je pololetí, žádný stres a nikde nepropadám-, od spolužáků se nemusím na rozdíl od Southu bát už od pozdravu a dokonce, jsem měla jednu z nejlepších stylistik a dnes mi bylo řečeno že mi fialové mini šaty sluší a že jsem chytrá. To poslední milá, hodná Sonička ani nemyslela ironicky, v krásných hnědých očích barvy čokolády měla cosi co mě zarazilo v tom jí něco z naučené jízlivosti odseknout. Závidím jí její řasy, měla by dělat reklamu na řasenky, ale ne že to na mě někdo vykecáte...

Jsem ze Southu sice v kolektivu za mírně hysterickou asociálku ale mají se mnou svatou trpělivost. Dovedla jsem odprezentovat power pointovou prezentaci, aniž bych dopadla jako drahý Hovňousek onehdy na Southu o Biologii a svojí drahé Íff s tou její prezentací pomoct... Vlastně, kde je těm snobským ubožátkům ze Southu konec? Nevím, je mi to fuk.S třídním se dá dobře pokecat o kafi a i když nás má na křesťanství bere mou feministickou zakomplexovanost v pohodě. Je to náš Beránek (a je) Boží...Profesorka na dějepis se mi sice směje, jako majitelce beagla ale musím uznat že popovídat si o hodině angličtiny či dějepisu o svém psu se mi nikde jinde dosud nepovedlo a nejspíš ani nepovede.Nuže, nechť žije vyměňování pejskařských postřehů, zase se někdy ze svého pomyslného hvězdného chodníku štěstěny ozvu.
Možná že to bude brzo, endogennce stačí málo.
Znáte mě...
Mějte se jak nejlépe dovedete, Vážení a Drazí.
Pro zatím se s vámi loučím, zas se někdy ozvu.
Přidávám na konec píseň pro náladu, proto že ta mě v ní udržela a sedí i k metafoře užité v tomto článku a tradiční Motto měsíce :

Život je jako vidle a hnůj.
Musí se pevně chytit a neštítit se ho.



Další články


Kam dál



Případné zdroje by měly být v popisu obrázku.Často si některé ilustrace vytvoříme samy.
U těch popisky nejsou.Zajímavé fotky máme z DeviantArtu.Jejich autor je u nich uveden v popisku.
Děkujeme za pochopení.

Na veškeré zde zveřejněné texty,vyjma označených citací se vztahuje autorský zákon.
Kopírování(bez ikony) zakázáno!