Autopsycholožka sobě

31. října 2010 v 13:12 | Angel Enigma |  Autopsycholožka?



Toho slunečného rána byla mojí první klientkou. Pokouším se vyvarovat slovu pacientka, protože u větší části mých případů se nejedná o skutečně fyzicky podloženou chorobu, ale pouze o špatný duševní směr.
Podle barvy složky jí za mnou poslala její škola. Ano, podle barvy té složky, kterou jsem si pod návalem práce nestihla přečíst.
Vybídla jsem jí proto, ať mi o sobě něco řekne a zatím jsem se pokoušela složku najít.
Uniformním tónem prohlásila, že v testu osobnosti vyšla s rovnými 25ti od všeho, podle posledního měření IQ byla kdesi kolem 150 ale poslední dvě otázky znala takže výsledek nemůže být úplně přesný, na stupnici stability že se údajně pohybuje okolo pětky, oba rodiče se léčí s panickou úzkostí ale v rodině nedochází k vyšším konfliktům a že poslední měření jejího EEG bylo naprosto v normě.
Mírně mě zarazilo jestli jsem skutečně u správné pacientky, které má být šestnáct, ale omluvný list, který mi podala přes stůl mě o tom ujistil.
Řekla jsem jí, že je dobré že si tohle všechno pamatuje, nicméně ať mi poví něco skutečně o sobě.
Zamyslela se a otočila mezi prsty řetízkem.
"Je to kůň?"zeptala jsem se. "Máš ráda koně, jezdíš na koních?"
Kývla. "Jen když mám čas. Ale mám ráda kromě koní všechny zvířata."
S úsměvem se rozpovídala o svojí malé domácí zoo a okolo půl hodiny mi poutavě vyprávěla vtipné historky o všech jejích zvířatech, že jsem prostě přestala hledat její složku a začala jí poslouchat. Dozvěděla jsem se, že jí kdysi zradil kamarád a od té doby věří spíš těm čtyřnohým klukům, ale nezatratila je prý úplně, až se najde ten pravý, pozná to. Volně sklouzla ke svojí předpubertální sestře a když mi vyprávěla, jak jí vyměnila místo minerálky vodu na kytky, smála jsem se tak až jsem si skoro vylila ranní kafe.
Pak s mírně smutným hlasem vyprávěla, jak jim byl zrušen chovatelský klub, ale hned dodala, že se snaží co nejvíc lidí vídat dodnes, postupně se dostala i ke svým kamarádům, jezdkyni, fotografce,jiné mírně nervózní slečně se kterou je údajně strašná legrace když jí umíte pochopit, pak o další co by strašně chtěla s někým chodit ale její otec jí to nechce dovolit, přes tu se dostala k irským tancům, se kterými sice teprve začíná ale snaží se, konstatovala, že nemá nadání v podstatě na nic ale že se s tím učí žít a ztišeným hlasem mi řekla, že píše povídky a pod pseudonymem je vydá, až je bude mít sepsané všechny. 
Neměla jsem k ní co říct. Řekla mi o sobě spoustu věcí, a pořád bylo jasné že o ní nevím zdaleka všechno. Nicméně mě překvapilo, že mi sem poslali zrovna tuhle. Z téhle školy mi většinou posílají studenty, kteří zatratili vlastní život pro učení, studenty co mají deprese ze školy nebo z konkrétních učitelů nebo ty, kteří se nebyli schopní na školu adaptovat.
Tahle slečna, která byla mimochodem oblečená formálněji než toho dne já, si byla evidentně vědoma všech svých slabin, většinu z nich dokázala řešit, podle všeho si poradila i s profesory, kamarádů měla tolik že mi nestihla říct o všech, známky podle všeho průměrné a nedostatek volného času ji evidentně také netrápil. 
Byla sama sobě psychologem a většinu věcí mi řekla tak, jak bych jí je měla říct já. Takže na ní zbývala pro mě k vyřešení už jen jedna záhada - proč mi jí sem poslali? Nenapadlo mě nic lepšího, než se zeptat.
"Mě osobně to škola neřekla, ale jsem přesvědčená, že kvůli naší třídě."
"Proč?"
"Copak já vím. Mě neštve že nejsme kamarádi. Já jim ty jejich narážky klidně vrátím, když je příležitost."
"Ti o kterých jsi mluvila nejsou od vás ze třídy?"
"Prosímvás, kde by se vzalo. Ani jeden z mých kamarádů neposlouchá hip-hop, netváří se jako že všechno umí a všechno ví a netvrdí mi že jsem jeho nejlepší kamarád jen aby mě mohl za deset vteřin pomlouvat. Ti lidi z naší třídy mi jsou cizí. Neznám je a nechci je znát. Chodím do třídy vedle nich a ne s nima. Vypadám jako že mi to vadí? Ne! Je mi to jedno, vážně mi je to jedno. Za dva roky už ani jendoho z nich neuvidím. A víte co? Ten kdo byl úspěšný na střední to nikdy nikam nedotáhl. To musíte znát."
Poslední větou mě zarazila. "Proč?"
"Protože jste to někam dotáhla."
Vzpomněla jsem si na svojí střední školu a pro jistotu neodpovídala.
"Šla jsem sem z donucení. Protože naše škola si myslí, že mám problém."
"Já, a to bych to měla vědět, si nemyslím že máš problém."
"Takže mi vážně potvrdíte že oni jsou vadní?" V hlase měla entuzialistické nadšení, v očích ale lehkou míru ironie.
"To bohužel nemůžu. Ale můžu ti napsat do záznamu, že sem vážně nepotřebuješ chodit."
"Jak myslíte, ale pokud vám to nevadí, klidně sem budu chodit každý měsíc, docela fajn se s váma povídá."
"Tak fajn. Přijď za měsíc, až třeba budete něco psát. Na tu vaší školu bych se podívala blíž, pár věcí a hlavně lidí mi moc nehraje. Něco mi o ní příště povíš, dobře?"
"Klidně. Nashledanou za měsíc...jedete příští týden s kolií do Letňan?"
Automaticky jsem kývla, v tu chvíli mi ale došlo, že jsem o Ferdovi vůbec nemluvila.
"Tak se tam třeba uvidíme. Budu u Bouvíků. Nashle!"
Jak přišla na to že mám kolii se jí, i když je mi to hloupý, budu muset ještě zeptat. Třeba už jsme se někdy potkaly. Třeba si všimla chlupů na kabátu, nebo jména ve výstavním katalogu. Co já vím.

O pár dnů později jsem našla její složku. Škola uvádí, že je to submisivní tiché děvče bez zájmu o okolní dění, kolektiv ignoruje a vyhýbá se prezentacím. Na narážky reaguje prázdným pohledem, o přestávkách opouští třídu. Při skupinových pracích se nezmiňuje více než třemi větami, jinak působí zasněně a nepřítomně. Třídní, autorka zprávy, mě žádá, abych odblokovala její stud a uzavřenost. Abych jí vysvětlila, že je dobré začlenit se do kolektivu a abych jí naučila být stejně sebejistá jako ostatní.
Už stylem zprávy mi to nebylo zrovna po chuti. Zmínka o kolektivu se jí evidentně hnusí a stádností jejich třídy ironicky pohrdá. Po tom co vyprávěla se nedivím, že třídu opouští. A podle všeho není stydlivá. Jen prostě nemá chuť na poslouchání destruktivní kritiky. Nechce se hádat, protože ví, že tím ničeho nedosáhne. Sebejistá je, pouze tím odmítá plýtvat tam, kde to nemá význam.
Do zprávy jsem zapsala, že v povaze téhle slečny problém není, nicméně že se na tom pokusíme pracovat. Byla jsem slušná i přes to, že se ke mě dostala v podstatě omylem. Někoho mi hodně připomínala.
Po měsíci jsme se setkaly znova. Ač bych to dělat neměla, řekla jsem jí to, co o ní napsala její škola. Nejdřív se smál ironicky a po tom, co k tomu dodala několik poznámek jsme se smály obě.
Kdybych mohla, pokusím se to její třídní vysvětlit. Bohužel, jsem jen psycholog, a nemůžu jí vystavit soudní příkaz na to, aby jí dali všichni pokoj. Občas škoda, nezdá se vám?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Případné zdroje by měly být v popisu obrázku.Často si některé ilustrace vytvoříme samy.
U těch popisky nejsou.Zajímavé fotky máme z DeviantArtu.Jejich autor je u nich uveden v popisku.
Děkujeme za pochopení.

Na veškeré zde zveřejněné texty,vyjma označených citací se vztahuje autorský zákon.
Kopírování(bez ikony) zakázáno!