Wales/Hells

23. října 2010 v 20:31 | Angel Enigma |  Alej - Advantaged Lair of Elite Jerks
Zdravím vážené čtenáře, a omlouvám se, že jsem nenapsala už dřív. Byla jsem pod permanentním dohledem. Osm dní v autobuse s naším all star teamem. Kdybych se nepředávkovala kynedrilem a tím neuspala sama sebe, byli by všichni už dávno tuzí jako jejich...no, řekněme mozky.
Protože si myslím, že tenhle týden na mě skutečně zanechal stopy, napíšu vám ho.
Poznámky psané italicou jsou doplňované komentáře pro lepší vyznění.

UPOZORNĚNÍ: Následují autentické zápisky Angel Enigmy stažené z jejího telefonu. Pokud se bojíte trochy sprostých slov,  nečtěte dál. Pokud si myslíte, že jsem sprostá, věřte mi, že kdyby kdokoliv z vás znal moje spolužáky, málo kdo by vybral "jen" taková slova jako já.



10. 10.
Sobota, tři hodiny odpoledne. Here we go, rodinka mě s kufrem a bezinfekčností vyhodila u autobusu. Ne že by mi to vadilo, řekla bych že efektivnější bylo že zůstali všichni v autě. Setkávám se se svými miláčky a na paměti jediná sytě vybarvená věta - to dáš.
18:00
Veselá zábava začíná. Už slyším poznámky na svojí adresu, pro stupidnost mě ale nechávají chladnou. Beru si půlku kynedrilu. Taktická chyba. Trojnásobná dávka by odpovídala spíš.
11.10.
Někde kolem druhé.
Doprdele. Tak odsud budu přeražená ještě půl roku. Připadám si jako ten lenochod co se snaží usnout na šutru. Proč ty kreténi na chvíli nemůžou zavřít hubu!
Pět ráno. Najíždíme na trajekt. Jsem donucena rozbít svůj pelech z deky na sedačce autobusu. V rámci pohodlí mám odmalovaný obličej  a vypadám jako kretén. Spala jsem jestli tři hodina. Zejména díky miláčkům, kteří, nabuzení značnou dávkou kofeinu, se rozhodli sabotovat noc.
Šest.
Trajek houpe. Asi budu blít. Jdu ven. Fouká. Není mi o moc líp. Je mi mírně pod úroveň sednout si na zem, nicméně malým kouskem čistějšího koberce nepohrdám a skláádm se do rohu.
Devět.
Hlavu mám vytřískanou hlasitou muzikou, abych je nemusela poslouchat. Je devět ráno, všichni jsou nádherně vyspalí a energičtí, asi jedou na sílu zla nebo já nevím. Snažím se vyloudit příjemný úsměv alespoň pro Janinku. Vím, jak se sem těšila, a nebudu jí to kazit. Držím.
Jedneáct
Vzít si starý boty ve smyslu že si nezničím nový byla další taktická chyba. Cítím jak se mi bortí klenba pravýho nártu. Mám hlad jak herec a pod vedením Praguegirl, která tady dva týdny bydlela, hledám jakýsi blešák. Vzdávám sledování cesty.
Dvě hodiny.
Konečně jídlo. Nic moc velkýho, není přece důvod se přecpávat. Krabička nudlí nám stačí. Desetkrát jsem připomínala, že vůbec nekulhám. Kulhám. A jak. Nepotřebuju nic jinýho, než si někde sednout.
17:00
Nestalo se. Běh Londýnem byl zajímavý a poučný, hnáty mi ovšem málem upadly. Na tváři pokus o úsměv, stále hlad jak herec.
23:00
Chvilka soukromí, všichni spí. Nebýt Praguegirl a Janinky, už by nebylo pokud možno nic.
Pondělí
11:00
Zbytečně dlouhý rozchod mezi ruinami. Noha je v obvazu.
18:00
Příjezd do rodiny v Cardiffu. Je mi zima. Host-otec, plešoun s tetováním až na zadku dělá po večerech typicky drsnou věc - s dvěma trpasličíma pinčema sleduje telenovely. Kromě toho že neumí vařit a v koupelně nemají zrcadlo si nemůžu stěžovat. Spolužáci spořádali zásoby alkoholu a tady další nezískají. Kiš kiš.
Úterý
9:00
Kdyby mi upadla hlava do mobilu  a psala jsem nesmysly, řekněte mi. Kurva proč je tady taková zima! A proč hergot musíme chodit do školy i v Anglii?????
15:00
Spolužákům - Frajírek, Umělkyně, Ms.False, Ken, Barbie a Hopperka - přijde děsně nechutný moje lízátko. Hm, už vím, na co si budu schovávat pár penny na každý den...
Středa
14:00
Ruiny. Prozměnu. Pro absenci foťáku chcípám nudou.
16:00
Povedená akce lízátko. Dva lidi se téměř poblili a dva seřvala angličtinářka. To si zaslouží vítěznou píseň. Sugestivní představivost je svině.
Čtvrtek
14:00
Wow. Po včerejšku, kde byly ruiny naskládaný od severu k jihu jsou ruiny od východu k západu docela příjemná změna.
16:00
Nejodpornější veřejné záchodky, na kterých jsme za celou dobu byli. Ale návštěva luxusního sekáče. Trochu vylepšuje image tomuto městu, jehož jméno mi stále mírně uniká...
Pátek
14:00
Dinopark. Fakt scary. Tolik bakelitu pohromadě by jste nenašli ani kdyby jste dali dohromady na jednu kupu srdce všech mých spolužáků - ne, že by to nebyla lákavá představa.
17:00
Autobus má evidentní zpoždění. Dostavuje se migréna. Ještě jednou Umělkyně zapiští a já jí seberu tu její úžasnou zrcadlovku a někam jí jí nacpu. A vezměte jed na to, že krk to nebude.
22:00
Zasraně. Já ten kufr nezavřu. Nevadí. Neletím přece letadlem. Můžu mít spoustu věcí k sobě.
01:00
Všichni spí. Já ne, proč. Dneska mě čeká Londýn vol.2. 
5:00
Kurevská zima. TTTak se mmi ttřesou prrrsty, žže niiic nennapíšu....snaadd přřííííšttěěě.....
9:00
Poslední co potřebuju je nevychrápaná, mrznoucí a v jednom autobusu se spolužákama je koukat na Matchpoint. Vzdávám to, pouštím Simple Plany na plný obrátky.
12:00
Zachraňte mě. Umírám. Na vrcholu Svatopetrský katedrály. Vím, že se zadýchávám. Stejně vylezu 1500 schodů. Mě zabije jediný - vlastní hloupost.
13:00
Jů, to je sranda. Někdo nechal na horním ochozu batoh a securiťáci si hrajou na Matrix. Docela divadýlko.
13:30
Už jste si mysleli, že se mě zbavíte, hm? Ne tak rychle, bobánci.
14:00
Nechtěla bych žít v době Shakespeera. Pokud byl Globe tak nudný jako teď, na čem pařili když ne na mobilu?
15:00
Začíná pršet. Klepu vodu z mobilu. Z bot. Jediný co chci je kavárna. Starbucks je zapovězen. Končím v biobufetu kde uchvacuju poslední čokoládovej krém. Přestává pršet.
16:30
Už jen tři hodiny. Ale nevíme, kde jsme. Následuje otázka "Angel, kde jsme?". Už před hodinou jsem vzdala sledování cesty. Nezbývá než pokrčit rameny.
17:30
Odporné záchodky v McDonaldu. Hudba hraje docela příjemě. Musím něco napsat, nebo se zblázním. Ale už alespoň vím, kde jsem. Krom toho že v/na hajzlu.
18:00
Parchanti. V Harry Potterovi 6 filmařsky posunuli "Okurku" tak, aby byla na jednom záběru s kývacím mostem. Pateticky to zkouším, není to možné. A to jsem na tuhle scénu napsala rozsáhlý FF.
19:30
S úlevou sedám do autobusu. Beru si kynedrily. Dva. Celý.
22:30
Co...cože? Kde jsem? Unesli mě nebo co?
Ne. Jen francouzi odmítají pustit trajekt do půlnoci. Ať si stávkujou, ale mě ať z toho vynechají.
00:00
Trajekt. Houpe. Budu blít.
01:00
Kynedril no.2.
08:00
Hej? Německo? No neke...Ale eště je tma...
10:00
Už není. Lentilkový donuty od včerejška na snídani bodnou. Na pumpě zvládnu lehkej make-upů
11:00
Už jen 5 hodin do příjezdu. Všichni jsou nesnesitelní. Kdybych dostala niklák pokaždý, když se kousnu do jazyka, je ze mě milionář.
12:00
Přejezd českých hranic. McDonald na Rozvadově mi byl zamítnut. Spokojím se s chipsy z pumpy. Tu znám naštěstí důvěrně
15:00
Vidím Prahu. Ahoj zlato, ani nevíš, jaks mi chyběla.
16:00
Vyskakuju z autobusu a běžím s kufrem. To že jsem v busu nechala brýle mě nechává chladnou. Následuje kompletní očista, vana, oholit nohy, vyčistit zuby, vyžehlit vlasy a pak padnout do postele.

A jak řekla, tak udělala.

Obrovské poděkování pod čarou patří Janince a Praguegirl, protože bez nich, našich večerních hororových seancí a pokeců bych to fakt nedala. Nebo spíš spolužáci. Jediné pozitivní, ale za to skvěle...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Případné zdroje by měly být v popisu obrázku.Často si některé ilustrace vytvoříme samy.
U těch popisky nejsou.Zajímavé fotky máme z DeviantArtu.Jejich autor je u nich uveden v popisku.
Děkujeme za pochopení.

Na veškeré zde zveřejněné texty,vyjma označených citací se vztahuje autorský zákon.
Kopírování(bez ikony) zakázáno!