Únor 2011

Krátká a mírně informativní zpráva:"jo von už je hůnor?"

28. února 2011 v 21:13 | Bea-Mall |  Výroční Zprávy


Zdařec zlatíčka!

Kdokoli vám kdykoli bude nabízet zelňačku,odmítněte!
Mohla by to být moje máti a...
ta zelňačka by mohla být vaším posledním pokrmem,to mi věřte.
Tématem týdne je "Ztráta Iluzí" no to bude zase něco,zvlášť od nás královen sarkasmu a zahořklosti.




Než se zakecám jiným směrem než mám vrhnu se na výroční zprávu,o dýchánku s Krutobratrem
a Eset vám napíši třeba zítra,ju?
Inu,jedeme na:

Výroční zprávu za Únor!

Proto že nás opustila Siren,začnu administrací komentářů a komunikací s ostatními:
Inu,jde to a ani to nedře! Jsme sice krapet v presu a stresu ohledně odpovědi "nádheře.com" ale nic co by náš šílený spolek nezvládl.

Mezilidské vztahy,
jsou na miskách vah.Vycházím s některými jedinci ale ku příkladu svojí drahou matinku bych docela ráda pár dní neviděla.Ve třídě to zatím jde ustát. V rámci podávání přihlášek už jsem přešla do módu "Hrozně-se-těší-na-střední" a to z jednoduchého důvodu. S trochou štěstí tam nikoho ze svých lOwÍíÍsQů neuvidím.Je sice škoda že neuvidím jak melou boží mlýny ale má fantazie je víc než bujná,nic co bych si nedovedla představit.
Až dopíšu Naruay vrhnu se..kupříkladu na detektivní povídky s díly navzájem na sebe nenavazujícími a pointou o mrzkém životě zlatokopek a andílků-debílků či synků bohatých papínků. Určitě to bude sranda,zatím na to ani není čas, snad někdy příště.
Pokud se ale zaměříme na mezilidské vztahy z jiného soudku, omlátila jsem na svatého Valentýna ze svých důvodů(které Smailey a Eset nechápou)svému "stálému drahouškovi" o hlavu pugét růží.
Včera jsem si musela zuby-nehty ubránit statut "semper virgo".Dotyčný to odnesl krvavým nosem a já omlácenými lokty,každopádně nic co bych nezvládla.
Na bojišti jménem zdraví,se nezdraví.
Nějaká mocnost dohlížející na mě z hůry mě nenávidí tak že mě hubí nejen rodinkou a LoWuíÍíÍííÍsQy ale i Bacily všeho druhu.Což o to,bacily jsou mi u...paty ale šíleně mi vadí dopoledne ponižování na děckém.Nepříjemná doktorka,neosobní prostředí a uřvaní usmrkanci zpívající falešně titulní píseň večerníčkového seriálu Vydrísek,k tomu bůhvíco v krku a na hlasivkách co více si přát? Snad jen ránu (heverem do spánku) z milosti, na Southu bez hlasu je sebevražda,vím to z praxe.
Ale už moc odbočuji, přejdeme tedy k faktům v číslech.
Počet menších sporů,prohraných.
2,smutné ale je to tak.Zkuste během toho co vás znásilňuje fena pitbulla rozumně argumentovat své vlastní uřvané matičce na téma "nemůžu umýt nádobí dokud ze sebe to zvíře neservu".Další pak byl školský spor s kolektivem, k tomu se nebudu vyjadřovat.
Menší spory vyhrané:
Těch bylo, propleskla jsem ex přítele,ex ex ex přítele který "něco" zkoušel,slečnu do nich zahleděnou a pak s glosou kterou by nepoužila ani Naruay hrdě odkráčela aniž bych si zlomila nohu. O tom že došel atarax a díky maminešce mám na něj propadlý recept ani nemluvím,to si vlastně schovám až do výročky za Březen,to se teprve těste!
O větších sporech se ani mluvit nedá,kupodivu žádné nebyly,až na ty s mikroby a bacily.
Jídlo měsíce:
arašídy v medu,mírně teplém...ummmmm... asi se půjdu podívat zda ho troška nezbyla,není nic lepšího (a dostupného mé věkové kategorii) nazahřátí.
Pití Měsíce:
Káfe,Kaffe,Caffe...Arabica,cappucino,frapucino,s mlékem i bez...kafe se skořicí,šlehačkou,marsmalowny...Aneb tradiční modlitební nápoj.

Největší krize měsíce:
Je a trvat bude! Odesílám přihlášky,kašlu,víceméně chcípám,przní mě pes,spát nemůžu,prášky došly,s matkou na sebe řveme, s otcem se hádám,učení jde do trapu a jediné na co mám čas je Naruay a tu stejně jen o výkendech. Vrcholem všeho je ztráta MP3ky, ve zktratce:
V loji bez Survivora jsem nejen já,ale i oni. A ještě budeme,dětičky moje!

A na konec, abych nebyla taková nechutně pesimistická...s Naruay jsem pohla,hurááá alespoň něco se mi povedlo!
no,každopádně nacpu jsem své další motto pro měsíc Březen, a padám přednastavit článek na zítra a pozítří. Siren končí, Phoenix a She Blue odjíždějí na deset dní...panenkomarijá,to je děs!
No, mějte se, za měsíc zase tady. A pamatujte:
Doby se mění, lidé se mění, pravdy se mění.
 Jen blbost zůstává neměnná a stálá.









Krátká výroční zpáva za ještě kratší měsíc

28. února 2011 v 16:31 | Silverstorm |  Výroční Zprávy



Únor, nejkratší z měsíců, odletěl a právě dnes to vypadá, že s sebou vzal i mráz a to odporné zimní počasí. Mě to rozhodně těší, a pokud se zima vrátí ještě potřetí, asi to se mnou sekne. Začíná březen a tedy bude brzy jaro. To je teď ale ještě budoucnost a já se právě chystám ponořit do minulosti a trochu zrevidovat uplynulých 28 dní.

Garfield říká, že únor je podpaždí roku, pondělí mezi měsíci. Jediné, co ho ohledně tohoto měsíce těší, je, že je ze všech nejkratší. Můj letošní únor ale vůbec nebyl zlý. Přinesl jednu důležitou změnu a nejeden šílený okamžik. A já to chci shrnout!

Na hry do Plevelu jsem se upřímě řečeno vykašlala. Proč? Protože se změnil systém a už jich nemusím vymýšlet zdaleka tolik.

Do sbírky draků mi nic nepřibylo, ale jednoho krásného jsem stvořila pro Wolf (vlastně jsem ho jenom překreslila z internetu, ale co).

Hádky? To víte. Když jsem se vykašlala na Jezinku tak to sice nebyla hádka, ale příjemné to nebylo. Takže jedna.

Deprese se mi kouzelně obloukem vyhýbali. Nedivím se. Poslední dobou mám trochu přebytek dobré nálady a pro deprese není zdravé se k takovým lidem přibližovat.

Záchvaty smíchu trvají pořád stejně, protože s Wolf je větší legrace než s Jezinkou. Sice sedíme v druhé lavici, ale učitelé nás mají ještě méně rádi.

Ta velká změna, kterou jsem na začátku zmínila, je samozřejmě fakt, že jsem se na Jezinku vykašlala. Však ona si holka poradí i beze mě a já bez ní zcela určitě.

Ohledně těch šílených okamžiků bych se radši odmlčela. Řekněme, že když to beru zpětně, připadám si jako blbec a nechci se šířit. Ale Slečna T by se šířit mohla a to hodně (Prosím ne!).

Pak jsou takové ty kolonky jako váha, film, kniha, hudba atd. Na ty se vám vykašlu, protože se mi to tu zrovna nechce psát. No a? Nemůžete taky vědět všechno. Ostatně si myslím, že tohle by mělo stačit. Ještě dodám jeden rozhovor s Angel Enigmou z dopoledne, kdy jsem se zrovna věnovala Plevelím povinnostem.

S: Proš má liška dvakrát víc stopních drah, než kterékoli jiné zvíře?
A: Protože běhá šejdrem!

A tím bych se rozloučila s celým tímto krátkým měsícem. Teď mě omluvte. Dodělala jsem stopy a jdu se vrhnout na souhvězdí (nový měsíc, nové téma Plevelí práce). Samozřejmě, vám ještě na závěr představím své heslo na březen

Jediná možnost jak zradit svého nepřítele, je přestat ho nenávidět.

Den ve znaku hyperaktivity-už mi kafe nedávejte!

28. února 2011 v 15:52 | Silverstorm


Tak tu mám další super novinky z Lairu. Dnes jsem totiž zjišťovala, co to udělá, když si po ránu dám místo čaje kafe. Výsledek je více než očekávatelný. Jsem hyperaktivní, otravná, vlezlá a nedokážu se přestat usmívat.

Když jsem Jéje s úsměven řekla: "Jo tobě blokli phone!", Poorgirl odvětila, že asi brzo budu flegmatik s rozbitým ksichtem. No, tak budu. Nejsem nijak dvakrát sympatická osoba, takže se divím, že se mi něco takového ještě nestalo. Nicméně to není všechno, co jsem se dnes na Lairu dozvěděla nového. Jezinka se rozešla s přítelem. Já se divím, že to s ní opravdu vydržel takhle dlouho. Na druhou stranu, ano už se zřejmě smířila s tím co jsem jí udělala a o dějepise jsme se docela normálně bavili.

J: Co je to jezdecká pečeť?
S: Tu může panovník použít, jen když sedí na koni.

A podívejte se doma jak vypadá erb Vítkovců.
S: Jo Vítkovci! Tak to nemusim.
J: No jo no, já zas umim jiný věci, který nikdy nepoužiju.

Tedy není úplně příjemná, ale to nebyla nikdy, že. Hlavní je, že konflikt odezněl a že už mě nechce uvázat na vodítko jako před týdnem.

Jinak se toho v ústavu stalo dost a dost, ale nemůžu vás přehltit informacemi. Snad ještě dodám, že jsem stvořila na sloh recenzi, ke která měla češtinářka nejméně výhrad. A to je znamená, že jsem hodně dobrá i podle mých učitelů. Hurá! (Ne že by mi tolik záleželo na jejich názoru, ale uznání mě těší od každého). Navícjsem dnes dostala samé hezké známky.

Jinými slovy, mám dnes mocmocmoc důvodů mít dobrou náladu, tudíž spoustě lidem lezu na nervy opravdu hodně. No co, oni to zvládnou. Jsou na to koneckonců vcelku zvyklí.

Když je život jako stavebnice, můžete obětovat dámu. (R. Fulghum)

Návrat pozvraceného krále

25. února 2011 v 17:08 | Angel Enigma
"My friends around...And when the sunshine..."
V kapse nahmatám klíče a odemknu zámek.
"And when it feels like party time..."
Shodím čepici a v lesklém plíšku na skříňce si poupravím účes.
"You clear my mind, still shine so bright, my inspiration..."
Jedna kabelka přes jedno rameno, notebook do ruky, do druhé tambler s kafem. Rty vyzpívávám písničku do poslední noty.
"And you'll be chasing for the sun..."
Na dnešní den jsem měla připraveno několik výstupů. Zaprvé, zkritizovat Hopperce prezentaci a vysmát se jejím pokusům o bytí originální. Zadruhé, nenechat se rozhodit a sebrat si kladný náboj ze včerejší večerní hry. Zatřetí, pěkně v klidu se naučit na zítřejší testy. Ale hlavně, aby se mým dnešním dnem nesl úsměv.
Podle toho jsem taky zvolila soundtrack dnešního rána a tak rezolutního Bryana Adamse vystřídala roztomilá Deborah Kah se svým Metaxovým hitem.
"...let it be again...And when the sunshine comes to town..."
"Mohl by mi někdo opatrně podat můj kašmírový kabát?"
V prvním momentu málem upustím tambler, ve druhém ho málem rozmáčknu. Jen ne tohle.
"Kchrrrrr!"
Ano, byl to hrdel. Z krásného rána se stala noční můra. Poblitec se vrátil.
Poblitec, od začátku pololetí, studující v Anglii, pochopitelně přijel dělat ramena na nás, ty niemandy, co ještě pořád hnijeme ve východní zemičce bez perspektivy. Ne že by mě to trápilo.
Za chvíli odejde, klid...My inspiration comes from the sun...
Bohužel se nestalo. Poblitec ve svém nádherném, bohužel mírně dámském kabátu strávil s Pseudokolektivem celé dopoledne. Za zvuků hrdelů, trapných historek a sluchátek až do mozku jsem úspěšně přežila další dopoledne.
Jestli někdy bude padat meteorit, dám milion dolarů tomu, kdo zařídí aby spadl přímo na hlavu tohohle individua. Jeho nekonečná hloupost vás opravdu dokáže vytočit ve všech situacích.
A myslíte, že si mojí existence všimnul?
Samozřejmě. Ukázal na mě a zeptal se Frajírka: "Nějaká změna?"
"Spíš k horšímu."odvětil Frajírek. K horšímu ve smyslu, že jsem na něj sprostě ječela naprosto ignorujíce jakékoliv jejich dětinské žebříčky, už pochopitelně nezmínil, neboť to je nepodstatný fakt.
Vrátila jsem jim to?
V podstatě. Poblitce jsem ani nepozdravila. Tak ho potrestáte nejvíc, když ani nezaregistrujete, že je jeho ó sama královská milost v místnosti. Samozřejmě že mé troufalé chování stíhaly překvapené a pohoršené pohledy, jak si můžu dovolit nepozdravit Boha. Můžu. Protože já osobně ho neznám. Uvažovala jsem, že ho po pátém hrdelu slušně požádám, jestli by mi neudělal takovou radost a nemohl by si odšroubovat hlavu a uklidit si jí někam, kam slunce nesvítí, aby se mu tady náhodou neopotřebovala, ale nechala jsem si zajít chuť.
Protože mi je naprosto jasné, že si Poblitec ve své skvělé nové škole užívá svoje. A za těch pět let tady? Je mu přáno. Za vše hovořící citát z prvního dílu Harryho Pottera: "Slyšel jsem, že tam všem nováčkům nacpou hlavu do záchoda."
Víte co mě mrzí jediné?
Že u toho nebudu.
Krásný zbytek dne, vážení čtenáři, děkuji za pozornost a zatím.
PS: V tlačenici se mi podařilo si sáhnout. Kašmir to nebyl.
Forgive your enemies, but never forget their names.

Jezinka dohrála

24. února 2011 v 19:32 | Silverstorm |  Alej - Advantaged Lair of Elite Jerks
Ano, je to tak. Už je to více než týden co pro mě skončila. Chci teď poděkovat Wolf, Angel Enigmě, Poorgirl a Jéje za podporu a veškerou pomoc kterou mi poskytli. Chci také říct jak to všechno proběhlo, protože už je to více než týden, co s ní oficiálně nemluvím.
Ač jsme s holkama plánovali dlouho a dlouho, já jsem se neodvažovala rozjet skutečnou akci. Minulé úterý mi ale definitivně ruply nervy. Večer jsem plán rozvynula do detailů a pak už to probíhalo jako na dratkách. Ve středu jsem si sedla na jednu hodinu k Wolf. Potom jsem Jezince oznámila, že s Wolf budu dělat laborky.
J: A já je budu dělat s Jéje, jo?
S: To já nevím, klidně se domluv s někým jiným.
J: Se rovnou můžeš přestěhovat o lavici dozadu. (k Wolf)
S: To možná udělám.
Musím říct, že mě zná opravdu dobře. Snažím se lidi nenaštvat, takže za normálních podmínek bych vycouvala po její první větě. Tohle ovšem nebyly normální podmínky. Byla jsem tak natlakovaná, že jsem jí málem poslala do háje a ještě dál.
Ve čtvrtek jsem si už přesedla k Wolf natrvalo a ona se mnou přestala mluvit. Jediný problém nastal s učebnou biologie, tam se nemám kam přestěhovat.
S: Jenom bižuli se mnou musíš vydržet.
J: Nepovídej. Já myslela, že mě chcete vystrnadit.
S: Tuhle tendenci jsem nikdy neměla.
J: Ne. Ty máš jenom tendenci utíkat.
V tomhle má zatraceně pravdu. Utíkám od lidí, kteří jsou mi nepříjemní. Škoda jen, že tón který použila se nedá napsat. Ještě před pár měsíci bych se zhroutila jen kvůli němu. Její hvězdné narážky a všeobecná nevraživost ke mě ovšem pokračují.
(Při hádce, k Wolf)
"Ty to aspoň řekneš do očí. Ne jako někdo."
(Když jsem jí pochválila šaty, nebo cokoli to bylo)
"To nejsou šaty."
A samozřejmě nejlepší na konec.
"Někteří lidé by se měli uvázat na vodítko, aby byli poslušnější."
Tak to tedy pěkně děkuju. Chová se přesně jako dítě kterému ukradli hračku. Já už jí ale poskoka dělat nehodlám a jsem zatraceně ráda, že jsem se začala probírat ze své nebetyčné naivity. Jak jsem řekla, děvče u mě dohrálo. Ať si najde někoho jiného, kdo jí bude dělat blba. Mimochodem, mezitím dělá blba ona ze sebe, a to tím nejrozkošnějším způsobem. Je to opravdu k popukání. V konfliktu nejlépe pokoříte nepřítele ukázkou, že vám za hádku nestojí, a to se mi daří skvěle.
Z veselejšího soudku, od té doby co u ní nesedím, můj komlex méněcennosti klesá, sebevědomí roste a nálada stoupá. A to až do té míry, že jsem se málem pohádala s tatíkem. No řekněte, nedělám pokroky?
Kdykoli je život jako stavebnice, můžete obětovat dámu. (R. Fulghum)

Kolem dokola s Eset,lentilkami a novým Editorem

23. února 2011 v 19:46 | Bea-Mall |  Inside of diamonds





Dobrý den,drazí čtenáři, přeji vám krásný večer.
Dnešní ráno začalo krásnou sms od Phoenixkterá se vyjadřovala k novému Editoru v administraci.
Její "Neumim,neznam a nebudu koumat-porad mi,sirena je nedostupna."
 Mě tak pobavila až jsem si doma zapoměla telefon.
Ke svému dopoledni se nehodlám nějak výrazněji vyjadřovat,přejte mi také trošku soukromí.
Každopádně vypila jsem si první dávku nadávek na můj nový účes. Podotýkám že je mi upřímě jedno co si o mě většina mých drahoušků myslí.Já nevyhledávám každou příležitost jim nadávat,proč to tedy nedovedou oni? No,raději neuvažovat,na to nemám ani v nejmenším náladu.

Angel Enigma je k mému štěstí dnes u internetu a jelikož se SilverStorm koumaly už dříve než já, podělily se se mnou o různé fígle.Sice to chvíli potrvá..ale snad se s novým editorem nepokoušeme.
Po skvělém odpoledni s Eset mi už náladu nezkazí nic.Troufám si tvrdit.

Sex - šlo, jde a půjde vždy jen o jedno

23. února 2011 v 17:12 | Angel Enigma |  *Téma Týdne*

Když jste v první třídě prvně zaslechli slovíčko sex, co se vám vybavilo? No, nejspíš to nebylo nic převratného. Za vše je hovořící například lidový vtip o školním inspektorovi, mladé paní učitelce a pochopitelně našem starém známém Pepíčkovi, zakončeý oblíbeným výrokem "Když nevíš, neraď." Míra pověr, mýtů a nesmyslů o sexu kolujících by popsala tři zeměkoule.
Od té doby, co nám rodiče vysvětlili, že děti nerostou na stromech a že bílý čáp co přinese děťátko po svatbě je opravdu mýtus, se pro nás ale slovo sex ztratilo. Nahradily ho výrazy typu tečka tečka tečka, tohleto tamto nebo třeba dělat to něco, zpravidla doprovázená červenými tvářemi a spikleneckým výrazem.
V další kapitole bytí, kde si připadáme velcí a dospělí, naprosto nedospěle nahrazuje toto slovo mnoho jiných výrazů, které publikovat odmítám. Hranice roztomilých ruměnců se nám, bohužel (bohudík?) posouvá stále níž. Vzpomínáte si na slavný výrok ze známého filmu Pelíšky učitelky Šebkové?
"Rozmohl se nám tady takový nešvar. Je to slovíčko...A od nás ho nemají." Jedná se tehdy odhadem o devátou třídu, ne-li vyšší ročník. V dnešní době můžeme obdobná slovíčka slyšet od dětí třetích, dokonce druhých tříd.
Na jednu stranu proč ne. Sex je čím dál tím méně tabuizovaným a proč tedy živit děti bludy o opeřencích, unášejících batolata od hodných skřítků, riskantně je shazující k zemi lidem, na které dostávají po každé stavbě od matriky kontaktní údaje.
V mém případě nepřicházelo na opeřence ani pomyšlení. Na příkladu nenarozené mladší sestry mi bylo bylo náležtě vysvětleno, proč vlastně mamince roste bříško a že děti se nerodí jen tak samy, od sebe.
Rozhodně je důležité dětem všechno dobře a včas vysvětlit. Slovy mé moudré maminky: "Pořád líp, když ti to povím já a popravdě, než děti ve škole ve značně upravené verzi."
Extrovertnějším dětem vysvětlíme, že ač se jejich spolužáci v prvních třídách docházky (ehm, některým exemplářům to vydrželo dodnes) hlasitě zasmějí, když někdo skočí na lavici a zařve slovíčko Sex, není radno to dělat často. Pravda, sice jsme jim právě vysvětlili že sex je normální a rozhodně ne tabu, ale většina staromódních zaměstnanců vzdělávacích systémů nebývá stejného názoru.
Na druhou stranu stydlivějším holčičkám je nutno vysvětlit, že není třeba červenat se a začít se hihňat pokaždé, když z rádia zazní slavý hit Toma Jonese Sexbomb.
S mírou tabuizace je prostě potřeba brát to s rezervou, jako celý život. Takže sečteno podrtženo...ale vy přece víte :)
A jestli čekáte nějakou dobrou radu, tak je to ta, že nejlepší antikoncepcí pro obě pohlaví je acilpirin. Mezi kolena.
Krásný zbytek dne vážení čtenáři, děkuji za pozornost a zůstaňte s námi.
"Forgive your enemies, but never forget their names."

Předvařená přetvářka

23. února 2011 v 10:01 | Angel Enigma |  Alej - Advantaged Lair of Elite Jerks
Školní akce patřily vždy k mým oblíbeným. V divadlech bývalá legrace, koncerty bývaly zajímavé a ze školních výletů zůstávalo mnoho pěkných vzpomínek a suvenýrů.
Bývávalo, bývávalo. Přesně před přechodem na Lair.
Legraci vystřídala nuda, zajímavosti holá fakta a příjemné vzpomínky momenty které si člověk přeje zapomenout. 
Pochopitelně tomu nebylo jinak ani v pondělí ráno. Na sobě černé kalhoty, černé sako a společenské tričko v šampaňské barvě-můj poměrně tradiční outfit na "lepší" události, jinými slovy říkající já se sem obléct umím a vy ne-vyrážím na první hodinu dějepisu.
Vlezu do třídy a na rtech,kde se rozrůstá úsměv, mi zůstává němá otázka:
"Kdo umřel?"
 Kompletně celé osazenstvo je totiž oblečeno v černé. Syté černé, a to na všem. Pánové v oblecích, slečny v šatech. Pohled na Frajírka v kvádru je odstrašující. Hopperka nevypadá jako by vylezla z popelnice. Umělkyně má krajkovou sukni která se na rozdíl od jejích ostatních přísně bio a natural výdobytků v oblasti oblečení, dá klasifikovat za nositelnou. A všichni se, jak jinak, děsně těší na konzert.
To ne. Všichni jsou oblečení jako já. Bože. Tohle je noční můra. Ofic look je můj styl a ten kdo ho neumí, ať se do něj nevrtá. Naštěstí odcházíme ze školy a všichni se navlékají do kabátů, takže svojí noční můru nevidím dál.
Já osobně nemám nic proti klasice. U hrajícího klavíru bych vydržela ležet hodiny a i k ostrým RPG hrách si ráda zapnu Mozarta nebo Vivaldiho. Ohlušení mě ale Janáčkem hraným žesťovým quintetem hned od prvního momentu zapříčinilo to, že ze zbytku konzertu už moc nevím, byla jsem totiž hluchá jako pařez.
O spolužácích toho taky moc nevím, byli mi volní. O akci jsem se vyjádřila slovy: Přežili jsme-dobrý.
Ale vzpomínka na lidi, kteří nemají tušení že je ve slově třeba B, že uvaděči neříkáme pikolík a že na slavnostní tabuli nejsou jakékoliv jiné příbory kromě lžíce "pro srandu" naklepaných do slavnostních obleků byla opravdu pousmání hodná. Co si o tom myslíte vy? To jak se člověk obléká by mělo být odrazem jeho duše. Pseudokolektiv je v trvalé přetvářce už ve svých běžných úborech, pardon ale dát přetvářku na přetvářku je k smíchu. Nebo ne? Děkuju za pozornost, mějte se pěkně a zůstaňte s námi.
"Forgive your enemies but never forget their names."

Doň Doň, pídi pídi, Veverka, Medvěd, Rys

22. února 2011 v 21:59 | Silverstorm |  Plevel
Tento víkend jsem absolvovala další výpravu s Plevelem. Bylo to super, tentokrát zcela bez ironie. A důvod je ten, že se to konalo ve velmi komorním podání. Čtyři členové vedení, já, Slečna T a Bleška.

V pátek jsme se sešli jako vždy, odjeli jako vždy, "zapomněli" na higienu jako vždy. To už znáte.

V sobotu jsme se zabívali zčásti zdravovědou, zčásti stopováním, zčásti květinami, zčásti jsme prostě neskutečně blbli. Co po nás chcete, nemůžeme se učit pořád. Hráli jsme například hru, kdy jsme si do brambor vyřezali stopy různých zvířat. Pak jsme každá udělala ve sněhu jednu cestu a navzájem se stopovali. Blešce trošku utekla jedna zatáčka. Její veverka prostě v plné rychlosti zahla do pravého úhlu. Medvěd slečny T usnul dvakrát na dvacetimetrovém úseku a můj rys zmizel v lese, kde bylo málo sněhu. Ale stejně ho nakonec našli, tak co.
Také jsme se museli starat o Alfrédy. To jsou papíroví panáčci, kteří si neustále něco prováděli. Docela nápaditý trénink zdravovědy. Naštěstí jsme je nemuseli omívat, to by ten papír nemusel přežít. Pak jsme nějakou dobu pracovali na svých herbářích, a večer jsme zpívali. Vedení nám vysvětlilo, že mi musíme zpívat mnohem víc nahlas než ostatní, abychom to nějak utáhli. Takže musíme. Uvidíme, jak dlouho to vydrží poslouchat.

V neděli jsme se, opět už klasicky, jen vraceli domů. Předtím jsme si stihli zastřílet na terče s obrázky zvířat. Nastřílela jsem čtrnáct bodů, samozřejmě nejlepší skóre (většinou nejsem samolibá, ale střílím vážně dobře). Po cestě domů jsme měli od vedení další přednášku o tom, že máme jít dětem vzorem a další takové věci. Pak jsme stejně skončili v jednom z mých infantilních záchvatů. Není snadné se nesmát, když vedle vás někdo dělá doň doň pídi pídi, a tváří se u toho jako idiot. Ne, neptejte se. Někdy mi prostě hrábne.

Mimochodem, během tohoto výletu se četla kniha. Dočteme jí na tom dalším, ale Bleška mezitím asi umře strachy, protože hlavní hrdina možná umřel a ona ho měla ráda. Fňuk. Uvidíme co bude dál.

Kdykoli je život jako stavebnice, můete obětovat dámu. (R. Fulghum)

Už to není ani tabu, ani hřích. Tak co to tedy je?

22. února 2011 v 16:13 | Silverstorm |  *Téma Týdne*
Sex. V dnešní době se oběvuje všude. Různí lidé mají různé názory, ale to vlastně na všechno, že ano. Konzervativní rodiče se podivují nad spustlým dítkem, moderní rodiče ho nechají, ať se klidně "otrká", když už je skoro dospělé.

Je pravda, že k tomuhle tématu nemůžu mluvit z vlastní zkušenosti. Minulo mě to (zatím jsem se totiž vždycky stihla schovat). Vlastně mě minul i pověstný rozhovor o motýlcích a kytičkách. Když to rodiče podstoupili s mým bratrem, prohlásil, že to přeci už dávno ví, tak se u mě ani neobtěžovali.

Mnohé moje kamarádky už mají svou první zkušenost  za sebou, mnohé ještě ne. V dnešní době vůbec mladí lidé získávají tyto zkušenosti v mladším věku než dřív (nebo se nebojí to přiznat). Také k tomu mají víc šancí a mnohem víc času. Koneckonců, sex už není tabu tak jak býval. Je to přirozená činnost, patří k normálnímu životu, proč o něm nemluvit, proč se tím nezabývat.

"Lehni si na záda, stiskni zuby a drž. Je to tvoje povinnost." Tuhle radu do života dostala od své matky císařovna Sisi. Tehdy považovali sex za poklesek, kterému se bohužel nemohou vyhnout. Hřích. Oproti tomu dnes se spousta mých vrstevníků na páchání hříchů jen třese. Společnost se prostě mění a s ní i náhled na mnoho věcí, sex nevyjímaje.

Zpětně vzpomínám na první kreslený film, který mi rodiče pustili. Z hlavy si vzpomenu na jedinou větu :Milujte se a množte se. (Kdo z nás neviděl tuto krásnou pohádku o počátcích světa. Malé děti se dívají a baví se, teenageři se pubertálně pochechtávají. Co dělají dospělí nevím, tak daleko jsem se nedostala.) Hned potom mě potkaly oplzlé hloupé vtípky základní školy ohledně orientace, na druhém stupni dělení na holky a kluky, jako by druhé pohlaví bylo nebezpečné a s výukou anglického jazyka i porozumění několika anglickým písničkám.

Když si tohle přečtete, musí vám dojít, na co myslí většina teenagerů, co je obklopuje. Není divu, že to berou jako věc za kterou se není třeba stydět. Jak říkám, mě osobně se to zatím vyhlo, ale otázkou zůstává, jestli prostě nemám proč, nebo jen nemám s kým.

Každopádně, tohle téma se s lidstvem táhne od samotného počátku. A pokud nechceme své potomky tvořit in vitro, ani se ho nezbavíme.

Today,Tomorow only +18

21. února 2011 v 20:00 | Bea-Mall |  *Téma Týdne*
A jsem tu opětovně se svou
týdenní dávkou žvástů!
Aktuální Téma Týdne je přímo,
ale přímo stavěné jako pro mě!
Tím to vám přeji všem krásný den
a jen tak do větru...
Za případné psychické újmy si ručíte sami.
________________________

Žijeme v sexuální době.
Než mě za toto odvážné tvrzení začnete kamenovat podívejte se kolem sebe.
Z reklam na vás pokukuje výstřih slečny která vám vnucuje nejmenovaný čistící prostředek,po případě nabobtnalý poklopec mladíka který vám tvrdí že nejlepší voňavka je přesně ta která smrdí ze všech nejhůř.
Ale, žijeme v Mediální době, nic nového pod sluncem.
V záplavě reklamy si nepovšimneme mírně pohoršující reklamy na prostředek zkvalitňující erekci v hlavní roli s lyžujícím Ďáblem.
Pořád nic moc z pohoršujícího(??).
Z rádia se na nás valí texty Amerických Rapperů,kteří šklebíc  se na nás ze svých klipů a plakátů opakují otřepané fráze "Give it to me Baby, Uh ah..." Člověk neznalý angličtiny neví která bije, začátečník dumá nad tím co má již zmíněnému Rapperovi podat.Pokročilý to přejde. Proč?
Nejspíš pro to že ho "Desetník" a jeho oddaní soukmenovci huhlající do Mikrofonu nějak moc netrápí.Někdo znechucen sníží hlasitost svého rádiového přijímače.
Valí se to na nás odevšud.Nic na co by si lidstvo nezvyklo. Mě ale vadí že se musím koukat, nebo že musím poslouchat výzvy k sexu.

Již "stará dobrá" kapela Lucie zpívala: "Sex je náš..."
Kdo by tento text o nekončícím středověku neznal.
Troufám si tvrdit že dnes už nejsme ve středověku.(!!!)
Možná je na čase, přestat se ospravedlňovat Šimpanzy Bonobo a ukončit budování společnosti přez sex. Čtete správně!
"Králi slovenského rapu" vzkažte, že je z jeho písně všem jasné jak se nechal nějakou"zlatokopkou" napálit a ať nás svou malou osobní prohrou přestane obtěžovat,nebo si rovnou narve mikrofon do krku a vrátí se zpět na slovensko.Nedivila bych se,kdyby ho nějaký Feministický spolek zlynčoval. Vy ano?

Podívej me se na naši společnost jinýma očima. Zaměřme se kupříkladu na skupinu Teenagerů.
Naše drahé "Dětičky" již od svých deseti let poslouchají termíny jako je Masturbace, kamasůtra,sado-maso,orgasmus a další jiné.

Položme si nyní otázku, zda-li to na nich nezanechává jisté následky.

Nestane se postupem času, během pár let vlivem médií a hormonálních změn z malého benjamínka rodiny Erotoman? Z poslušné mladší dcery holka s pověstí školní prostitutky a z rváče vystrašený kluk kterému jeho silnější spolžáci v převaze často dělají "zářez"?
Nezhnusí vaší mladší sestře někdo představu sexu šířením svých fantasií v kombinanci s náznaky obtěžování? Nebojíte se že jednou vaše vnoučata budou vlivem školní výchovy Asexuální?

Během pár let na druhém stupni se z kluků raubířů se kterými byla vždycky sranda stanou hormonální časované bomby.Dívky, začnou dbát na módní trendy a s tím nastane i ožehavá otázka, v kolika je pozdě na sex? A v kolika je na něj tedy brzy?!
Proč se holky navzájem předhánějí?Co je špatného na tom být panna? Je to nemoderní?!
Může být vlastně určováno trendy kdy se má se sexem začít?!
Můžou za to hormony? Proč kluci, ač pobláznění hormonálním vývojem musejí být za každou cenu nejen vulgární ale i obscéstní? Dokáže na tyto otázky vůbec někdo odpovědět?!

Na veškeré vaše komentáře se těším a na závěr připojuji své motto pro Únor.
Člověk, který má radost z toho,
jak pochoduje v zástupu a šiku při vyhrávání hudby,je hodný opovržení:
Dostal omylem svůj velký mozek, mícha by mu celkem stačila.
_______________
Albert Einstein

Deník šílené psycholožky

20. února 2011 v 10:24 | Angel Enigma |  Autopsycholožka?
"Dobrý den!" 
Jen málo klientů mi přichází do ordinace s úsměvem. Bývají zkleslí, smutní, mnohdy až v depresi. Jsem psycholog, chodí ke mě abych jim pomohla. To ovšem neplatí pro slečnu Enigmu.
"Tak jak jste se měla?"ptá se hned ve dveřích.
"Všechno v pořádku, děkuju." usměju se na ní taky. "Co ty?"
"Skvěle!"
"Vždyť bylo vysvědčení..."
"Ale, to nějak dopadlo. Vždyť na něm prakticky nesejde. K přihláškám na vysokou se přece podávají jen maturitní."
Nerada, protože bych coby doporučovaný školní psycholog neměla, jsem uznala že má pravdu.
"Co zvířata?"
"Tam je to horší. Na vycházky je moc ošklivě, po psovi se mi stýská..."
"To bylo v loni totéž, vzpomeň si že zase bude hezky."
Do každé naší konverzace se snažím uvést alespoň jeden bod, ve kterém dokazuju že pořád já jsem tu ten psycholog.
"Můžu se vás na něco zeptat?"
"Povídej."
"Měla byste každý večer čas na hodinku něčeho na odreagování?"
"Možná." odpověděla jsem. K těmto návrhům bývám opatrná. Byla jsem klienty (po několikáté říkám, že svým klientům odmítám říkat pacienti, zaprvé nejsem lékař a zadruhé oni nemocní nejsou, oni jen potřebují pomoct) uvrtána do mnoha různých aktivit pro odreagování, které zpravidla skončily katastrofou. Můj pokus o keramiku, který se místo černého koně zvrhl v zelené cosi, stojící naproti na skříni, mi připomíná, abych se obdobných návrhů vyvarovala, nebo k nim byla minimálně obezřetná.
Než jsem dovzpomínala na příhodu kdy jsem na golfu malém vyrazila oko dokonce vlastnímu otci a podobné historky, jak se mě lidé pokoušeli odreagovat, na stůl mi položila notebook.
"Začala jsem hrát jednu hru."
"Počkej počkej. Já jsem tetrisová generace, mě nějaký složitosti naučíš jen těžko..."
"Ale na hraní to není těžký, je to jen na přemýšlení!"
Na otevřeném počítači mi hru ukázala.
"Vidíte tyhle postavy? Za každou sedí skutečný člověk. Zítra máme opravdový sraz."
"Tebe to baví?"
"Ano! Konečně potkávám lidi, bavím se a vymýšlím strategir proti nečemu jinému než proti škole!"
"Počkej, jak se stane, že pěkná chytrá holka jako ty skončí u RPGček?"
"Moment, já u nich neskončila, já u nich začala! Nehraju to proto, že bych se bála vystrčit nos z domu nebo neuměla dobře mluvit. Vysvětlím vám to takhle - na internetu vidíte postavu. Jen postavu. A člověk za ní je takový jaký ve skutečnosti je. Nemusí si nic doplňovat přetvářkou, může být takový jaký chce a nemusí se bát že se něco pokazí, protože ví, že když jo, prostě se vypne. Lidi tam jsou upřímní a ukazujé své skutečné povahy."
"A to se ti líbí, viď?"
"Přesně tak."
"Vypadáš vážně nadšeně. A je pravda, že oproti dětem které mi sem posílají normálně, jsou počítačové hry vcelku neškodná záležitost. Jen to s nimi nepřehánět."
"Nebojte. Pořád mám soudnost."
Tomu jsem věřila. 
Enigma mi chvíli vyprávěla o hře a i o všem ostatním, pak byl večer a já zavřela krám. Do hry jsem se nepřipojila, myslím že bych to nezvládala. Musím zjistit, co dělá v bojové hře takový Priest, protože ten bych byla prý perfektní. To co mi Enigma ale povídala mě zaujalo a jen tak pro zajímavost jsem prohrabala internetová fóra. No co, divíte se?
Je to přece moje práce.

Hodná tetka Phí....

19. února 2011 v 22:11 | Phoenix |  Inside of diamonds
Dobrý večer přeji milenní čtenáři naši!
Že jsem zešílela? (jo, na tom bude něco pravdy) A to soudíte..podle nadpisu a nebo první věty tohoto článku?  No,dobře nechme toho. Zapněme si Epicu a buďme všichni spokojení.
Ne,samozřejmě z toho neplyne že pokud si Epicu nezapnete nebudete spokojení, to zmiňuji jen tak do větru pro pár jedinců,oni už budou vědět...
_____________________________________

Dnes jsem byla za hodnou tetku. Opět se potvrdilo že se nemusí nikdo bát,schovat se mi po křídla a že nekoušu. Ale klovu. K tomu však dnes nedošlo.
 A komu že jsem byla hodnou tetkou?
Mladšímu bratříčkovi naší Modré Lvice.
Kubí je malý automobilový nadšenec a tak když jsem dnes našla v krabici nostalgickou vzpomínku na své děctví (byla to utržená hlava blonďaté panenky Barbie v angličáku s otevíracími předními dveřmi) rozhodla jsem se mu autíčko (samozřejmě po té co jsem ho vyčistila a odebrala z něj hlavu již zmiňované ikony nepřátel od Mattela)  věnovat. Obyčejný angličák od tety Fí byl ale hlavním bodem odpoledne.Rázem byla teta Fí, oblíbenější než teta Síra. Ano čtete správně, syčící Ajťačka (syčela protože nechtěla v přítomnosti špunta nadávat nad proxy serverem naší školy)   byla přejmenována na prvek.K veselému odpoledni pak stačil malý raubíř na Exmorském ponnym a dvě hodné tety se starší ségrou na Českých Teplokrevnících.(jinak také ČéTéčkách) Hodné tety probíraly trasu zítřejšího parkuru nanečisto a malý raubíř testoval kolika loužemi se dá projet v klusu.No,to mě teda zajímá zda zítra tu kvalifikaci dáme. Siren jí samozřejmě nejede,je to Drazůračka ale neznamená to že se do naší plodné konverzace na téma který z pořadatelských pomocníků má hezčí zadek nepřipojila. 

Ale,jak vše krásné končí,rozpršelo se a celá naše skupinka musela do haly, ve velké probíhal právě tréning a tak jsme vzali za vděk kočárovnou.Mrňous otestoval její akustiku pořváváním slova zadéék,které střídal roztomilým požadatééél. Když už to pak jeho líný ponny měl dost zastavil.Klučina to ale z klusu nečekal a sletěl. Nic se mu nestalo,naopak jako náš správný malý koňácký žák okamžitě vztal a aniž by si oprašoval rajtky už už chytal koně.Ten se svého "running free" ale nehodlal vzdát.
No a jak dopadla akce tři Diamond-Ladies vs Exmorský Ponny Filda?
Výhrou...poníka. Jak jinak taky, že? 

Po spokojeném dni u koní jsme se tedy všichni měli k přespání u She Blue.Uložily jsme prcka,povečeřeli s rodiči a daly si "pižamový večírek" na téma "kur*afix-nenavidim-clenovce".
V pondělí je totiž za trest z biologie zkoušen náš dámský kroužek. Proč to vám do podrobna vysvětlovat nebudu, nechci ukrást Siréně námět na článek. Prozradím jen že za to může z části Šakalka R. kterou se nám ale vlastní silou povedlo stáhnout do svrabu s námi.
Ne, víc už vážně říkat nebudu...akce zkoušení Žirafo-Šakalus vs Diamond-Ladies může začít!
Mějte se,pro mě za mě třeba fanfárově a nezapomeňte:

Láska je slepá ale nenávist,ta vidí až za roh.
-Jiří Mikulášek

Dark Angel

18. února 2011 v 19:16 | Angel Enigma |  Alej - Advantaged Lair of Elite Jerks
Za okny vlaku ubíhá šedivé město. V hlavě mi visí pětka z chemie, smutná babička, zrušená vycházka a šedá obloha. Nic se mi nelíbí, nic mě netěší.

Ahoj, už jsme se dlouho neviděly. Ano, máš pravdu, jsem to zase já, poznalas mě dobře.
Ale ne, už je zase tady. Jak se jí to sakra povedlo?

Ty sis myslela, že už se nevrátím?
Doufala jsem v to.

I ty naivko.
Co tu děláš?

Jako obvykle, jsem si tady pro to co mi patří.
Nepatří. Zmiz a hned.

Mám hlad...A tvoje okolí i ty sama jste mi dali možnost dostat se sem a nakrmit se.
Ty jsi nehorázná mrcha, víš to?

Ale pořád tvoje. A dneska si vezmu kousek tvého smíchu. A ždibec tvé dobré nálady. A kdyby k tomu byla i kapka slz, to by bylo pochutnání!
Ne a už nikdy ne, k slzám mě nedoženeš!

Vážně? A co ta chemie? Takovou dobu ses na to učila...Nebo se podívej ven, no není to k pláči?
Tímhle mě nedojmeš.

No a co třeba to že nebydlíš doma? Že všichni okolo tebe jsou výjimeční?
Na obojí je dost času. Máš mít pár úsměvů, vezmi si je. Slzy ani kapka.

No a co třeba to že jsi pořád sama? Taky už jsi přestala věřit že ti odsud někdo pomůže, viď?
Od toho vypadni, do toho ti nic...

Ale je. A hodně. Slečno samotná.
Hodiny neúprosně tikají. Čtyři. Čtyři? Ano, čtyři!
Tak víš co? Seď si tady sama, já jedu na koně. Pak mám doma práci. A pak budu s partou hrát. A víš ty co, zítra za nima pojedu. Protože mě pozvali. A ty si tady dřep ty můro šedá!

Ne, ne jen se nezačínej smát! Víš co, mě těch pár úsměvů docela i stačí, pro zatím, no...Ale vrátím se a pro ty slzy si přijdu!
Na ta slova byla ta malá drápkatá mrcha pryč. Vrátí se, já vím. Potvora jménem deprese, která mi jde po krku co jsem na Lairu. Tentokrát jsem jí zahnala. Pro zatím. Doufejme. Činností. Tu ona mrcha nesnáší. Takže se snad ztratí na dlouho. Zatím se mějte dámy a pánové a pamatujte:
Forgive your enemies, but never forget their names.

Návrat k Plevelu, a hned skandál

16. února 2011 v 21:20 | Silverstorm |  Plevel
Uvědomila jsem si, že z mé zájmové skupiny se tu už dlouho nic neobjevilo. Hodlám to napravit.

Je pravda, že jsem asi měsíc úspěšně zanedbávala všechny Plevelí akce. Včera jsem se ovšem nakonec na schůzku dokopala a bylo mi představeno mnoho krásných novinek. Vlastně jsou to samé povinnosti. Vedení asi neví, co by roupama.

První věc bylo, že si má každá družina založit Vandrknihu. V podstatě sešit, do kterého se píše něco o každé výpravě.
Takovou Vandrknihu má mít i každý jednotlivec, ale ty už budou osobní a nebudou se kontrolovat.
Také jsme zavedli soutěž ve sbírání pupenů. Legrační, co? Máme prostě zjišťovat, jak co vyráží. No, blíží se jaro.
Také se budou brzy kontrolovat zápisníky, musím si dát do kupy herbář, a pokud možno hledat nováčky kudy chodím.

Vedení to teď vůbec bere hodně tvrdě. Celou schůzku jsme probírali zdravovědu, stopy zvířat a organizační věci. Doufám, že nadcházející výprava (tento víkend) bude o něco zábavnější. Ale jak tak o tom přemýšlím, téma je Lovci vlků, takže tam nějaké stopování asi taky bude. Aspoň se to bude konat v terénu. Upřímně se docela těším, že vypadnu z města. Po prázdninách je to město trochu šok.

Co se týká dalšího průběhu večera, byla to sranda. Hned po schůzce jsem šla do divadla a mamka samozřejmě zapomněla. Když jsem se delší dobu nevracela, začala mít strach. Naštěstí nezavolala policii, ale jednu vedoucí. Ta nevěděla, tak zavolala jinou vedoucí, ta zavolala Blešce a ta jim sdělila, že jsem přeci v divadle. Když se to štafetou dostalo zpátky k mamce, plácla se do čela se slovy "No jo vlastně!"

Posuďte sami, jaké to je, když kvůli vám někdo vyburcuje polovinu vedení. No, mohlo to dopadnout hůř. Ještěže jsem Blešce řekla, kde jsem, jinak by po mě mamka vyhlásila celostátní pátrání. I když, možná by to byla legrace.

Kdykoli je život jako stavebnice, můžete obětovat dámu. (R. Fulghum)

Zapikolována vnitřním monologem...

15. února 2011 v 23:55 | Bea-Mall |  Pe3ny-South
Já vím, Já vím.Nemlaťte mě,prosím.
Měla jsem tu být, měla jsem představovat
Eset a ani pes po mě neštěk. Vím ale neudělala jsem to záměrně.Prostě jsem jen po třech týdnech vlezla na South,jsem tam dva dny a už se více méně sypu.Nebýt ataraxu je to více než méně.

Ubíjí mě.To. Tak celkově. Rozečetla jsem si naprosto fantastickou sbírku povídek o upírech
(prosím vás, myslím od autorů s velkým A, "Carmila a spol", svítícího makrobiotika Edu nečekejte)
a nemám čas jí dočíst.Sežeru cokoli s vyšším obsahem tuku a cukru. První poznámka vnitřního rejpala "budeš jak matka" mě dostává samovolně do kolen. Představa že tak doopravdy jednou dopadnu, že budu jako moje matka,je pro mě neúnosná.To se snad v internetové aukci rozprodám po orgánech!

Naruay a celý můj "důmyslný systém" "poslední čára obrany" šel opětovně do kytek. Hlavní hrdinka leží uvězněná pod sloupem, čumí na ní její třetí manžel a její drak. Oni neví co mají dělat, ta to taky neví a já, já už vůbec ne. V druhé rovině psaní se mi povedlo zaseknout se na rádoby vtipném rozhovoru který má být takovým menším oddechovým odstavcem. Proč? Proto že není ani vtipný ani oddechový. A hlavně postrádá jakýkoliv smysl.

Střední školy mě naprosto deptají nepřehledností svých webových stránek."čumim jak lama", to je jediné co vám k tomu mohu říci. Už mám problém zapnout i rychlovarnou konvici.A to je vážně problém když vezmeme v potaz že je to to poslední co mě udržuje "jakštakš" v chodu. O tom že si opětovně připadám podvedená a zrazená...nechci mluvit. Na tohle nezabraly ani Bachovy Esence v pastilkách.
Koně vídám leda tak z televize,pes mě vykopává z postele,Novicka je "In for a Kill!" a  furt se "jakoženicnesemlelo". Což je podle mě,paranoidní a vyčerpané hysterky, JEDINĚ ŠPATNĚ! Murphyho zákony vyjímky netolerují, to je mi jasné. Pro to se tak bojím. Na Southu je to neustále jenom "písemka,zkoušení,písemka,písemka "a Mallová* je tady,příště si napíše..." a tak podobně.

S přihlouplým úsměvem po zjištění že mi volal jeden můj,hm..jak bych to řekla, starý známý se kterým se můžu vždycky zasmát a vím že si můžu pustit pusu na špacír aniž bych se musela bát zrady, čtu sms od operátora,což samozřejmě neunikne Radaru a Gripenu. (Radarem míním Matku a Gripenem otce, na těch přezdívkách si trvám.Je to metonymie,jasná metonymie!) Bože, tak jsem se nad Variabilním symbolem platby operátorovi usmála, šmajrá to je toho!
     Další malou katastrofou je fakt že se mi vybíjí MP3přehrávač a nemůže najít kabel na nabíjení. Sranda teprve bude až budu bez Survivora a Catalysta řádit jako černá ruka.

Přepínám do módu autopilot.Vím dost mi toho unikne,ale zase...mám v háji obě dvě chodidla,(na levém klenbu nártu na pravém patu), bolí mě každý nádech a není to kvůli zádům nýbrž psychosomatické což se mi vůbec ale vůbec nelíbí. Lentilky mi na to nezabírají...Zablokovala jsem si krční páteř, opět pobolívá koleno, hlava mi třeští a jelikož máme jaro(!!!) slzí mi oči a otýkám. Finále všeho je že se mi nános kajalu z oteklého obličeje loupe.Nejraději bych se nějam zahrabala, blbý jehnědy za to můžou! Romanticky-komerční svátek "Mrtvého Celestýna" jsem vyřešila s grácií mé osobě vlastní, nebrala jsem telefony a na sms  neodpovídala. Ještě flirtíky, celá žhavá jako bych neměla svejch starostí dost...
No nic, vidím že se mi to zase stočilo k něčemu úplně jinému a momentálně jsem se tu proprala s otiskem tauchpadu na obličeji, zveřejňuji a pro dnešek se loučím. Eset tu očekávejte do konce týdne, musím si sesumírovat v hlavě alespoň pět smysluplných vět a najít si čas s ní sednout a vše jí vysvětlit. Pro zatím se tedy mějte a pamatujte:

Člověk, který má radost z toho,
jak pochoduje v zástupu a šiku při vyhrávání hudby,je hodný opovržení:
Dostal omylem svůj velký mozek, mícha by mu celkem stačila.
_______________
Albert Einstein

Co má společného Jezinka a Opinel?

14. února 2011 v 22:04 | Silverstorm |  Alej - Advantaged Lair of Elite Jerks
Ano, drazí čtenáři, je tu další článek z cyklu o Jezince. Většina z vás ji asi zná. V nadpisu se ovšem vyskytl ještě jakýsi Opinel. Nejedná se o člověka, ale o francouzský armádní nůž s velmi charakteristickou pojistkou. Mezi námi, je to pěkně ostrá kudla.

A tady se dostáváme k jádru pudla. Co že to mají společného? oba jsou sakramentsky nabroušení. U Opinelu jsem si to zkusila na vlastní kůži, když jsem si jí na palci prořízla při krájení cibule (ve vysoké nadmořské výšce teče i z malé rány krve jak z vola). U Jezinky jsem to ještě nezažila přímo na vlastní kůži, ale již mnohokrát jsem byla svědkem vyhrocených situací, ve kterých vystupovala coby agresor. Řekněme, že to děvče se trochu vymklo kontrole. Jediné čemu se snad ještě nevymkla je její sebekontrola, ale tam je zase otázka jak moc se tomu dá věřit.

Nechci aby to vyznělo, jako že se dnes stalo něco strašného. To vůbec ne. Spíš se snažím poukázat na to, že zatím co zbytek třídy se probral a začali trochu fungovat, Jezinka se propadla ještě o něco málo hloub do strašlivého bahna svých záporných vlastností.

Většina holek, když s někým začne chodit, zkrásní, uklidní se a začne se chovat více méně vyrovnaně. Jezinka, bohužel, je pravý opak. Co se s tím svým poznali, něco jí děsně žere a ona si to nepřizná. neříkám, že je to jeho chyba. Taky za to mohou zodpovídat nekončící taneční tréninky nebo škola. Příčinou mohu být klidně i já. Mám občas také špatné období, tak jsem to schopná pochopit, ale mě to místy i přejde. Jezinka má špatné období posledního půl roku a občas má v tom špatném období ještě horší období.

Ale co, že ano. Někdo s ní vydrže musí a ten kluk toho asi schopný nebude. Jednou jsem se do toho navezla, tak se s tím vyrovnám a nějak to překousnu. Při nejhorším překousnu jí v pase. Alespoň by byl klid. Od ní, a následně i ode mě. Některé jedovaté potvory totiž koušou i po smrti a já mám neblahé tušení, že by to mohl být její případ.

Kdykoli je život jako stavebnice, můžete obětovat dámu. (R. Fulghum)

Dneska je to prostě složité

14. února 2011 v 17:36 | Silverstorm |  *Téma Týdne*
Před nějakou dobou jsem se pozdě večer vracela domů. Na tramvajové zastávce jsem viděla podivné individuum. Nebylo tam moc světla, ale bylo znát, že je to nemytý, neupravený muž, byl zpitý pod obraz a mírně řečeno páchl. Znechuceně jsem se ušklíbla. Všiml si mého pohledu a křikl na mě :"Na co čumíš, ty rasistko?" Naštěstí mi přijela tramvaj.

Tehdy jsem nenašla odvahu mu odpovědět. Nevím, možná to byl Rom, já to v té tmě nepoznala, ale rasistka rozhodně nejsem. Řekněme, že páchnoucí individua bílé pleti mě odpuzují stejně jako ty pleti jiné barvy a schopný člověk nemusí být jen bílý. Smutné je, že slovo rasismus dnes mnohdy slouží jako jakési zaklínání. Řekněme například, že pokud bílý člověk něco ukradne a všechny důkazy jasně ukazují na něj, zatknou ho a zavřou. Kdyby to ovšem byl Rom, media začnou křičet, že se jedná o rasismus a že je to nafilmované. V takovém případě ho policie raději pustí aby neporušovala lidská práva. Ale je to fér?

Zločinci jsou v každé rase stejní a všichni by měli být potrestáni. Pokud člověk něco udělal, měli by ho zavřít, když to neudělal, pustit ho. Nehledět na média ani na kůži. Osobně mám několik kamarádů tmavší pleti a jsou to milí a příjemní lidé. Jeden z nich však přiznal, že jeho otec je opilec, matka silná kuřačka a oba žijí na podpoře, stejně jako většina rodiny. Tenhle můj kamarád tvrdí, že je takový jaký je jen proto, že s nimi nevyrůstal.

Je pravda, že pozice Romů v tomhle státě není taková, jaká by měla být. Jejich sociální zabezpečení i životní úroveň je podprůměrná a my bílí se na ně díváme tak trochu svrchu. Ale když se snaží, mohou také dosáhnout lepšího života. Pořád na tom nejsou tak zle, jako černoši ve čtyřicátých letech v Americe, kteří nesměli ani pít stejnou vodu jako bílí.

Tímhle chci jen říct, že rasismus není jen naše chyba. Málokdo se setkal s Romy naživo a málokdo z nich s těmi příjemnými. Většina z nás zná jen zprávy v televizi a ty jim dobrou reklamu nedělají. Zkrátka, tenhle svět nedá nikomu nic zadarmo a místy je trochu nespravedlivý, ale to se většinou dá napravit.

Z nebe rovnou do pekel

13. února 2011 v 15:18 | Silverstorm |  Inside of diamonds
V sedm ráno vstát, snídaně, higiena, odvést sestřenici na devátou na sraz lyžařské školy, pár hodin na svahu, ve dvanáct zpátky, polévka, ve dvě znovu na svah, v pět do apartmá, nakoupit, uvařit, večeře, film, a spát.

A znovu.
A znovu.
A znovu.
A znovu.
A znovu.

A pak už ne, protože jsme na horách byli celkem šest dní. Takhle nějak to probíhalo. Dny byly všechny v podstatě stejné, tak se mi trochu slévají. Každopádně to byl hezký týden, a bylo i neuvěřitelně krásné počasí. Sestřenice měla denně dvě hodiny s instruktorem, kterému jsme neochvějně říkali Etién ačkoli nikdo z nás netušil, jak se vlastně jmenuje. Naučil jí všechno, co bude potřebovat. My jsme jí věnovali lyže a přeskáče, tak toho snad nenechá a naučí se pořádně. Teď už to chce jenom čas.

Řeknu vám, že ve Francii jsem si to parádně užila. Samozřejmě se to neobešlo bez zranění (řízla jsem se do palce!). Bohužel nastal čas se vrátit z mého 2,3km nad mořem položeného nebe zpátky na zem, do mého hnusného, šedivého života. Dobré je, že jsem doslova nabita pozitivní energií, kvůli řídkému kyslíku mám přebytek krvinek a jsem tedy mírně hyperaktivní a mám velmi dobrou náladu. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

Dnes jsme byli na slavnostním obědě, a prázdniny jsou tak definitivně uzavřené. Už teď se mi stýská po horských štítech savojských alp, po modromodré obloze, po sjezdovkách i po klidných večerech v apartmánu. Kolem sebe vidím jenom domy, oblohu v barvě olova, silnice plné aut a spoustu rozdělané práce. Takhle nějak si přestavuji přechod z nebe do pekel. Chci zpět a nemůžu.

A zítra se moje melancholie změní v podrážděnost a kousavou ironii, protože se vracím na Lair. Jezinka je bohužel zatraceně dobrý lyžař (ne, že bych jí přála něco zlého) takže mě asi očekává v pohodě a ve zdraví, se svými nepříjemnými vtipy. A mě se nechce na Lair, nechce se mi za Jezinkou, nechce se mi nic. No nic, já se z toho proberu za pár dní  pak už budu stejná jako předtím, jen zase o něco vyrovnanější. Snad.

Když je život jako stavebnice, můžete obětovat dámu. (R. Fulghum)

Život aneb Udělej si sám

13. února 2011 v 11:14 | Silverstorm |  *Téma Týdne*
Nedávno jsem se setkala se svou kamarádkou ze základní školy. Neviděly jsme se šest let, tak jsem jí pozvala na kafe, že si popovídáme. Po spoustě tlachání (jsme přece holky) jsme se dobraly k zvláštní otázce.

Kde si myslíš, že budeš za patnáct let?

Proboha, copak já vím? Za patnáct let, to mi bude přes třicet. Přála bych si mít rodinu, být vystudovaná historička a dělat špatně placenou práci, která mě baví. Ale také je možné, že se nedostanu na vysokou a skončím jako zahořklá prodavačka v obchoďáku. Budu o přestávkách klábosit se spolupracovnicemi, šklebit se na lidi místo úsměvu a pomalu nabírat kilo za kilem. Nebo budu pomáhat bratrovi shánět kšefty a budeme si tak lézt na nervy, že se nebudeme schopni vystát.

V životě je všechno možné. Záleží na tolika náhodách, na tolika lidech, tolika okolnostech, tolika věcech. Ale ze všeho nejvíc záleží na mě. Záleží na tom, jak moc půjdu za svým cílem, jestli budu schopná překonat překážky a jestli se přes všechny problémy budu schopná usmát. Myslím si totiž, že život budu mít jen takový, jaký si ho udělám. A čím víc vložím, tím víc i dostanu. Ne peněz, o to mi nejde. Štěstí je to co všichni hledáme.

Svůj smysl života vidím v tom, najít své místo, ať už je jakékoli, a zasadit se o to, abych na tom místě byla šťastná a pomohla i jiným lidem ke štěstí, když to jenom trochu půjde. Historička, prodavačka i manažerka mého bratra mohou být šťastné, ale taky žádná  z nich být šťastná nemusí. Záleží to jen na nich. Tedy na mě. A stejně tak záleží jen na vás, jak se v životě budete mít vy. Tak se snažme, ať naše životy mají smysl a ať stojí za to.


Případné zdroje by měly být v popisu obrázku.Často si některé ilustrace vytvoříme samy.
U těch popisky nejsou.Zajímavé fotky máme z DeviantArtu.Jejich autor je u nich uveden v popisku.
Děkujeme za pochopení.

Na veškeré zde zveřejněné texty,vyjma označených citací se vztahuje autorský zákon.
Kopírování(bez ikony) zakázáno!