Jedinou kdo viděl

2. března 2011 v 18:41 | Angel Enigma |  *Téma Týdne*

Ten příběh, co vám budu dnes vyprávět, je starý jako můj pseudokolektiv sám. Stal se? Nevím. Možná ano, možná ne. Možná jsem si ho jen vymyslela, možná jsem ho skutečně prožila. Nejspíš se jedná jen o jednu internetovou povídku, tak ho tak berte. Možná jsem si ho prostě vymyslela. A možná se alespoň částečně stal.
Je šestého září roku co se stal a nestal a já sedím s lidmi které znám tři dny na starém opuštěném koupališti. Jsme družstvo červených, vymýšlíme jak objevit bunkr družstva žlutých a ukrást jim poklad. Perfektní úkryt. Znám tuhle skupinu tři dny a pro začátek se může zdát, že z nás mohou být přátelé. Nové lidi miluju a na rozdíl od mých bývalých spolužáků jsem proi změně kolektivu nic neměla. Ano, je pravda že zdaleka ne všichni lidé mi jsou sympatičtí, přesto ale časem můžeme vytvořit něco jako kolektiv. Kluk s úzkýma přezíravýma očima, holka s výstřihem po pupík i přes dvacet stupňů a s odpovídajícím chováním, kluk v tlustých brýlích žijící ve světě čísel, slečna v Lenonkách, barvách duhy a se sluchátky, silnější hlučná dívka z jižní Moravy a tak dále a tak podobně. Po mojí levici sedí okatá bruneta, veselá slečna a moje druhá spolubydlící. Mám hrubé povědomí že v kavárně o několik set metrů dál sedí čtyři členové dozoru kurzu.
Iluzi kamarádů nadosmrti nemám, nikdy jsem neuměla býti naivní. Ale představa nových spolužáků se mi líbí a snažím se jim vyjít vstříc. Proto právě sedím na opuštěném koupališti a studuju provizorní mapu.
Kam šli žlutí se snažíme zjistit. Kam zelení, nemám tušení. Jinak není nikde ani živáčka - jak by se taky kdo vzal, je jedenáct dopoledne.
Zlý oko něco sepisuje na papír, ale mojí pozornost upoutává něco jiného. Blíží se k nám vysoká postava, kterou jsem nikdy neviděla. U oka má šrám a na krku fixační límec. Kulhá. Mluví chraplavě.
"Děcka...támhle v lese rostou houby, když mi je půjdete pomoct sebrat, můžete si jich pár nechat..."
Výstřih ucedí nějakou drzou poznámku, Zlý oko druhou. Hlučná prohlásí něco jako že má práci, patrně pochytila od rodičů. Abych vypadala jako že mě jeho nabídka neláká, skláním se nad papírem abych si alespoň přečetla, co Zlý Oko v rámci skupiny napsal. Když po chvíli zvednu hlavu, ve vteřině mi tep sletí ke spodní hranici a pak zase k horní. Matematik volným tempem odchází směrem k lesíku. Zlý oko znovu prohlíží mapu a prohlašuje něco jedovatého. Výstřih volá něco nepříliš slušného. Postava se otáčí, pak ale kulhavě pokračuje s Matematikem dál.
Podívám se na ně rychlým pohledem hovořícím za vše. Nikdo nic neudělá. Nikdo se ani nehne. Vstávám a bezeslova a bez rozmyslu běžím. Uvědomuju si svojí rychlost a to co dělám až když vbíhám do kavárny.
I přesto, že by mi nejradši vyskočilo srdce, dávám dohromady alespoň minimálně smysluplnou větu. Až v tu chvíli si uvědomuju, že je se mnou celou dobu Okatá, která ze sebe vypraví něco jako já.
Pak už se začíná něco dít. Všichni se zvedají a utíkají. Běžím za nimi, i když na mě někdo volá abych zůstala. Slyším křik. Jediné co si pamatuju jsou šmouhy koupaliště. Včas přivolaný dozor zachytává a přivolává Matematika. Uvědomujeme si, že by se nejspíš nic nestalo. Nejsme přece v kriminálce. Přesto si ale dozor hlasitě oddychne a všichni tři jsme odvedeni zpět ke skupině. Vždyť se přece nic nestalo, hrajte si, děcka, klidně dál. Až večer si uvědomuju, že to není pravda.
O tom co se stalo tenkrát na koupališti už se nikdy nikdo nezmínil. Nikdo už prakticky neví, kdo byl s kým v jaké skupině, kdo co udělal a kdo neudělal nic. Jen si všímám, že ostatní se ke mě chovají odtažitě. A nikdo z nás si vlastně neuvědomuje proč. Lidé, kteří se zdáli být přinejmenším snesitelní se na mě dívají skrz prsty. Já ale žádnou křivdu necítím. Nikdy bych nechtěla být opěvována nebo oslavována. Nejsem přece žádný hrdina, vždyť co se nakonec stalo? Třeba, a nejspíš ano, se nikdy nic stát nemělo. Ale pořád přece existuje možnost ale. Nepíšu tenhle příběh proto, protože bych chtěla vypíchnout a upozornit na to, co jsem kdysi udělala. Píšu tenhle příběh, protože mi nepatrně vadí, že jsem pro to ponižována. Ale vlastně pro co?
Kdo ví. Vždyť se přece nic nestalo.
Děkuju za pozornost vážění čtenáři a krásný zbytek večera.

"Kdo si hraje s elektřinou, dostane elektrickou ránu. Kdo si hraje se mnou, dostane takovou, že lituje že si nehrál s elektřinou..."

*Upozornění! Jedná se o autorsky značně modifikovaný příběh, skutečnosti a lidé byli obrazně upraveni!*
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Soifong Soifong | Web | 2. března 2011 v 18:50 | Reagovat

Krásný blog... A ten článek je bomba!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Případné zdroje by měly být v popisu obrázku.Často si některé ilustrace vytvoříme samy.
U těch popisky nejsou.Zajímavé fotky máme z DeviantArtu.Jejich autor je u nich uveden v popisku.
Děkujeme za pochopení.

Na veškeré zde zveřejněné texty,vyjma označených citací se vztahuje autorský zákon.
Kopírování(bez ikony) zakázáno!