Past SIMPLE. Flashback needless

25. dubna 2012 v 22:28 | Bea-Mall |  Pe3ny-South
Zdravím a úvodem všechny prosím aby mi odpustili anglický a vlastně mírně nesmyslný nadpis článku...
Minulý čas prostý? co se vám tím snažím říct? No, jednu důležitou věc. Že ta minulost o které se hodlám bavit je U-KON-ČE-NÁ. Nikdy víc se nebude opakovat. Spálila jsem za sebou všechny mosty, víc než jen radikálně a i přes to že jsem blbá, nejsem zdaleka blbá tak kolosálně abych ty mosty, kvůli stepfordskýmu plezíru znovu postavila.

Proto že, mě stálo hodně síly, je všechny spálit. I přes to že jsem věděla že je to tak nejlepší, některé momenty odtržení se od mé vlastní minulosti, obětování se pro budoucnost, bolela. Odešla jsem rychle, s co nejtižší fanfárou. Nevracela jsem se více. Přesto že jsem se děsila. Toho co se stane zvířatům v chováči.Toho co se stane těm dětem, pro které jsem chováč udržovala i když už byl Lordie dávno out. Sobecky jsem se rozhodla je nechat za sebou a bez pomoci, než se s nimi zatěžovat.
Některé mosty bylo mnohem lehčí spálit, stačilo dvakrát kliknout myší na FakeBookový profil. Uživatel byl zablokován.Tečka.Zablokovala jsem si půlku southu. Silly odmítala hovory, ignorovala smsky a nakonec jí dost důrazně vysvětlila ať si mě vymaže z telefonu.

Naivně jsem si myslela, že na South se už nikdy více nepodívám.Tedy pokud zvládnu vlastní pomstychtivost. A kdybych jí nezvládla, na South bych zavítala v naprosto jiné roli, o pár let později. Jako vyučující. Možná s touhou vidět, jak jsou ratolesti mých drahých spolužáků stejně pohrdání hodné jako byli kdysi oni. Možná s přáním nedovolit aby se zlomek budoucí generace cítil byť jen z desetiny tak špatně jako já tehdy. Tehdy, v minulosti která byla ukončena.

K čertu! V...minulosti která byla ukončená. Až do včera. Možná, vlastně jen do pondělí.Jo, jen do pondělí.

Proto že, já se tam vrátila. Nepopírám že bylo příjemné vidět Balána. Potřást si rukou s Kašparem. Prohodit pár slov se Šunkou, přesto že doteď nevím, kolik skrytých smyslů měla. Obejmout mladou Koreňovou.
Ale... už jen tam dojet, stálo neskutečně přemáhání.
Neříkala jsi, že sem už tě nedotáhnou ani párem volů? Jakto že sem, jedeš bez kanistru benzínu? Proč tam jedeš, když oni, už tam távno nejsou? Co ty tady vůbec děláš? Snažíš si sama sobě dokázat, jakej si srab? Se na sebe podívej, jedna blbá budova tě rozklepe.Co jedna blbá budova, tebe rozklepe každičká dlaždice v tý budově.A víš kolik jich na těch třech patrech širokejch chodeb do tvaru písmene E musí bejt? Když si k nim přidáš i ty, který jsou v suterenu, půjdeš do kolen.
Neříkala jsi že sem už nikdy nebudeme muset? Ty už jsi dokázala zapomenout na to všechno
co nám tu kdy provedli? Jak se ti to povedlo? To přece nedovede nikdo.To je nemožný.
Nelži mi, lžeš tím jenom sama sobě.
Slíbila jsi, že už sem nebudeme nikdy muset vkročit.
Že už nikdy nebudeme muset vidět všechna ta místa, kde ti ublížili.Kde tím ublížili i mě.
Slíbila jsi, že už nikdy.
Co já tu vlastně dělám beze zbraně? Bez plánu?
Musím se vrátit aspoň pro tu zbraň. Nebo aspoň pro kreditku, abych měla na benzínce naproti tomu ústavu čím zaplatit. Benzín a kanistr, kterým splatím poslední dluh.
Kterým oni splatí dluh mě.
Dluh za to že mi vzali všechno. Důvěru v lidi. Radost do života . Samotu ve vlastní hlavě. Psychickou stabilitu.Čtyři roky života.
Ať shoří. Slíbila jsem že odcházím. Neslíbila jsem že se vrátím.
NATOŽ PAK, ŽE SE VRÁTÍM V MÍRU.

Nevěřila jsem že mi kdy život namíchá tak pestrý koktejl pocitů, jaký jsem popíjela když tramvaj číslo jedna vyrazila z vltavské, tak jako to bylo vždy když jsem na South odjížděla z domova.
Chvílemi jsem měla pocit že mě ty emoce utopí. Moje vlastní mysl nahazovala zpátky ta témata kterými se zaměstnávala za dlouhých cest z pekla a do pekla. Bylo mi jedno, jestli je ráno, odpoledne nebo večer. S každým fragmentem od pohledu známé krajiny za okénkem tramvaje vyskočila vzpomínka.Flashback. Na pokoření, zostuzení bolest.Křik, nadávky. Jak od nich tak od mě, to je důležité říct.
Představte si sami sebe, jak jedete necelých půl hodiny tramvají a cokoliv co kolem sebe vidíte ve vás evokuje nepříjemné vzpomínky. Chvílemi mě napadalo, jestli se mi jenom nezdálo, to všechno o ámosech a o rychlém a ostrém přeřezání všech mých vazeb k minulosti.Že to všechno byl jenom moc hezkej sen, mizející jako pára a já budu stát před Southem, zas a znova, jako kráva.Bez jediné možnosti se bránit.
Můj vlastní strach se mi smál, označoval mě za šílence a jako zhmotnělý malý rarach mi seděl na rameni a do ucha šeptal otázky. Jak se těšíš zpátky?Myslíš že tě rádi uvidí? V hlavě naskakovaly nejčastější scénáře a veškerá nežádoucí slova a části mojí mysli se zamykala na zámek a schovávala.
Veškerý můj vnitřní monolog se omezil na recitaci manter.Z daleka ne těch, klasických, nýbrž těch diamondských. Disturbed, Evanescence, Bryan Adams, Reba McEntire.. na žánru nesejde, důležitý je obsah. Nabudit, pozvednout, povzbudit. Probudit bojechtivost.

Bylo, zvláštní sebereflexivně pozorovat jak málo stačí k okamžitému zbrojení mojí hlavě. Uvnitř to hučelo jako v Mordoru, Virginie byla podělaná víc než Frodo z pohledu na Saurona, když to viděla. Nad tím ale stále zůstával supervisor. Tímto chci poděkovat Angel že mě do mého osobního pekla doprovodila v pondělí a své matce, že mě do tohoto pekla doprovodila v úterý.
Nebudu tu z toho dělat závěr Jurskýho Parku, ve kterým Indianu Jonesovi podobný týpek zastřelí tři T-rexe jednou světlicí vystřelenou z praku. Nikdo by jste mi to nevěřil a tak to rozhodně nebylo.

Ráda jsem viděla svoje bývalé učitele. Oni dokonce vypadali že rádi vidějí mě. Ale ještě raději jsem slyšela, že moje dokumentace se přesune k Ámosům. Účel splněn. To že chováč vzkvétá mě těší. Z části si přijdu vlastně zrazená tím, že nikoho z nás už "tohle naše díťátko" nepotřebuje, ale za to může hormon a infantilita. To že se z lidí, do kterých jsem pečlivě zasela diamondismus, stávají opětovně semletí systémovci, mě mrzí, ale už to není můj revír, už s tím nic nezmůžu.

S rozechvělým očekáváním, vyhlížím telefonu své zákoné zástupkyně, až se rozezvoní, hovorem s ředitelkou Ámosů. Ano, nikdo si nevymýšlel, opravdu trpím specifickou poruchou učení, ne záměrně nesabotuji výuku nepochopením rovnic, nerovnic a rozdílem mezi nimi. Těšilo mě.

Závěrem podotýkám, že tohle už je opravdu
ale opravdu naprosté ukončení Southské kapitoly
mého i diamondského žití. Děkuji za pozornost.
Sbohem a šáteček. Klidně i bez Boha.

Sayonara.Sarkastická Sayonara. Bez Goodbye.
Nejsem culíkatá Hatsune Miku.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Případné zdroje by měly být v popisu obrázku.Často si některé ilustrace vytvoříme samy.
U těch popisky nejsou.Zajímavé fotky máme z DeviantArtu.Jejich autor je u nich uveden v popisku.
Děkujeme za pochopení.

Na veškeré zde zveřejněné texty,vyjma označených citací se vztahuje autorský zákon.
Kopírování(bez ikony) zakázáno!